V případě knihy X. Veselého s názvem Doživotí, jde o starší „dvojče“ zde již recenzovanoho titulu „Jak se vraždí v Čechách“. Kniha je psána ve formě interview s jednotlivými odsouzenými. Celkem je v knize vyzpovídáno celkem 18 mužů, z nichž každý u soudu vyfasoval doživotí. Jmenovitě si v knize můžete přečíst například: upřímně působící rozhovor s pětinásobným vrahem Oto Biedermanem; interview s trojnásobným vrahem O. Gažikem, které občas kvůli inteligenci pachatele nemá hlavu a patu; rozhovor s otrlým a chladným vrahem V. Herbychem, který je plný nenávisti;  až lítost vzbuzující zpověď vraha I. Lazoka; interview plné konspirací a msty v podání sériového vraha I. Roubala; podrobnou zpověď nenapravitelně zamilovaného sériového vraha J. Stodoly; a také zpověď  dvojnásobného (v současnosti amnestovaného) vraha Jiřího Kajínka. V tomto je kniha velice unikátní. Už jen samotný fakt, že se autorovi podařilo přesvědčit k interview tolik odsouzenců a rovněž vedení věznic stojí za poklonu. Dalším velkým plusovým bodem je samozřejmě už jen samotný nápad a námět této knihy. Tedy nelze zpochybnit, že kniha je výjimečná, to v žádném případě. Nicméně i tak se přeci jen musím vyjádřit k některým jejím nedostatkům. Tak určitě bych uvedl, že v knize mohl být každý případ alespoň stručně shrnut, co se týká dostupných faktů. To aby si čtenář mohl udělat objektivnější obrázek, pokud o spáchaných zločinech nic neví. Odsouzení totiž samozřejmě měli někdy tendenci vysvětlovat předmětné události podle své verze, tedy chyběla mi ta konfrontace s fakty, kterou si na základě krátkého popsání případu mohl každý čtenář sám udělat. X. Veselý zpovídané samozřejmě někdy konfrontoval s důkazy a se zněním rozsudků přímo v rámci rozhovoru, ale přeci jen stručné shrnutí případů mi chybělo. V této souvislosti mi ještě někdy přišlo, že v konfrontacích mohl být autor trochu tvrdší a důslednější. Proto bych klidně uvítal více otázek tímto směrem, místo někdy až malinko bulvárnějších otázek a autorových poznámek. Ale asi nebylo cílem knihy znova s odsouzenými otvírat a probírat jednotlivé případy (zřejmě by ani řada z nich nebyla k tomu ochotna), ale spíš jim dát prostor k vyjádření a dozvědět se o průběhu trestu a myšlenkových pochodech, které za mřížemi mají. Takže výše uvedená "výtka" je spíše úvahou. Mnohem více mi chybělo, že v knize je minimum postřehů a názorů autora. Přece po nastudování jednotlivých případů a rozhovoru, který často obsahoval desítky otázek, a jak sám autor uvádí, s odsouzenými strávil desítky hodin, bych očekával, trochu ucelenější názor a mnohem více postřehů, než jen to co se vejde do pár vět – to mě dost zklamalo. Ještě bych se pozastavil nad malou statistikou, kterou jsem z knihy vytvořil. Jelikož lze z každého interview vyvodit, zda je odsouzený podle svého mínění vinný či nevinný, spočítal jsem to a rozdělil do tří kategorií: a) vinný, b) nevinný, c) nespravedlivě odsouzený (pro případy, kdy pachatelé něco přiznávali, něco ne, případně svoji účast na zločinu nepopírali, nicméně roli, kterou sehráli, měla být méně závažná). Z toho mi vyšlo následující: 3 odsouzení se cítí dotčeni alespoň nějakou nespravedlivostí, ač určitou vinu uznávají, 9 osob se cítí zcela nevinných a jen 6 z 18-ti zpovídaných se k činům doznává. Tedy i u většiny českých doživotně odsouzených platí replika z kultovního filmu Vykoupení z věznice Shawshank: „Za co sedíš?“. „Za nic! Advokát to posral.“  

​

Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2