Dnes se zaměřím na další v pořadí knih ze série „Galerie zločinu“ z pera bývalého člena pátracího oddělení někdejší Federální kriminální ústředny Miroslava Kučery, tentokrát ve spoluautorství s bývalým důstojníkem policie Janem Stachem. Tato kniha nese podtitul „Tajemství policejních protokolů“ a je v ní zpracováno 24 českých kriminálních případů v rozsahu cca 8-10 stran - v každém z nich přišel někdo o život, tedy jde o ty nejzávažnější případy. Mezi uvedenými vrahy můžete nalézt zejména ty známější např. Zdeněk Vocásek, Oto Biederman, Ivan Roubal, Jiří Kajínek, atd., ale dočtete se i o něco méně známých pachatelích, což kvituji. Všechny případy jsou zpracovány přesně a v solidním rozsahu, a jelikož jde především právě o ty známější případy, lze srovnávat. Zde musím konstatovat, že v rámci použitých zkrácení, podle mého, občas došlo k drobnému zkreslení okolností daného případu a některé důležité informace, které umožňují spatřit osobnost pachatele a zločin v souvislostech, zůstaly nezmíněny. Naštěstí to není častým a dominantním jevem knihy a může si toho povšimnout zřejmě jen čtenář, který má případy nastudované i z dalších zdrojů, ale pro mě drobný mínus. Trochu víc mě pak rušily různé komentáře, často uvozující či zakončující jednotlivé případy, nicméně nevztahující přímo k případům, ale spíše ke společnosti a prezentující postoje pisatele. Né, že by strohou literaturu faktu neoživily, to byl asi záměr, ale já s nimi často nesouhlasil a přišly mi na případy naroubované tak nějak nepřirozeně a navíc na mě působily tak trochu kverulantsky. Tedy trochu paradox – to co mi v prvním titulu ze série “Galerie zločinu“  velice potěšilo, čili postřehy a komentáře autora, zde mi přišlo trochu obtěžující. Možná to bude tím, že v knize s podtitulem „Nejděsivější případy 20. století“ šlo o případy s nimiž měl jediný autor Miroslav Kučera osobní, přímou pracovní zkušenost, zde tomu však tak nebylo. Nebo to možná bylo spíše tím, že v případě této knihy  s podtitulem „Tajemství policejních protokolů“ se na komentářích podílel hlavně druhý ze spoluautorů  – nevím. Nicméně i přes výše uvedené výtky myslím, že kniha je jako celek určitě dobrá, přínosná a rovněž čtivá a tedy ji s čistým svědomím doporučuji.

​

Hodnocení (1-5 jako ve škole): 2-

​