top of page

Ion Rimaru

13. 8. 2021

Ion Rimaru - rumunský sériový vrah přezdívaný také jako "Upír z Bukurešti", který v letech 1970-1971 napadl celkem 14 žen, z nichž čtyři zabil a zbytek znásilnil nebo se pokusil zavraždit. Své oběti napadal v ulicích Bukurešti, vždy v nocích, kdy panovalo ošklivé počasí. Zaměřoval se na osamělé ženy, které vždy rychle omráčil, odtáhl na klidnější místo a tam je brutálně sadisticky sexuálně zneužil. Rimaru se mimo jiné na svých obětech dopouštěl i vampírismu a kanibalismu. Za své zločiny byl nakonec popraven. Po jeho popravě vyšlo najevo, že sériovým vrahem byl i jeho otec, Florea Rimaru, který vraždil o téměř tři dekády dříve.

  • Narozen: 12.10.1946

  • Zemřel: 23.10.1971

  • Stát: Rumunsko

  • Počet obětí: 4+

  • Unikal: 1 rok

  • Vražedná aktivita: 1970-1971

  • Prezdívka: Upír z Bukurešti

Ion_Rimaru.jpg

Většina lidí, než se vydá někam na dovolenou, tak si zjišťuje, jaké jsou v okolí památky, kde jsou dobré restaurace, či kde poblíž jsou nějaké krásné přírodní scenérie… já to dělám také, ale navíc mám takovou „libůstku“, kdy si, tak nějak ze zvyku, prověřím, zda-li v okolí náhodou nepůsobil nějaký sériový vrah. A jelikož se právě vydávám do Rumunska (kde mimo jiné navštívím i Bukurešť), nemohl jsem nenarazit na případ, který jsem doposud neznal, ale který je dle mého zcela raritní! Čím? No především tím, že v rámci jedné rodiny byl sériovým vrahem jak otec, tak syn! Ale popořadě.

Mládí a dětství

Psal se 12. říjen 1946, když se v rumunském městě Caracal (jinde Corabia) narodil Ion Rîmaru. Jeho rodiče, ač se téměř denně hádali, zplodili poté ještě dva syny, ale jelikož hádky a násilí ze strany hlavy rodiny vůči manželce neustávalo, došlo po čase k odloučení páru. Matka zůstala bydlet v domě rodičů, kde se starala o své tři syny, otec, Florea Rîmaru, se odstěhoval do Bukurešti, kde se živil jako noční řidič autobusů.

Ranný život Iona nebyl jistě nikterak idylický. Ne, že by rodina trpěla nějakým materiálním nedostatkem, ale šlo spíše o neustálé hádky a násilí ze strany otce vůči matce, kterému byl nejstarší syn svědkem. Ion také musel opakovat devátou třídu, navíc ve městě vyvolal menší skandál, když bylo zjištěno, že měl sexuální vztah s nezletilou dcerou svého učitele, k tomu byl ve věku 18 let usvědčen z krádeže, za což byl odsouzen na pět měsíců vězení. I přes tyto prohřešky dokončil nakonec střední školu, ač jeho prospěch nebyl zrovna ukázkový.

Ion Rimaru 4.jpg

Ion Rimaru v mládí

Ač měl Ion Rîmaru údajně dobré vztahy s oběma rodiči, o jeho pozdější výchovu se postaral otec. Rimaru ml. se totiž po střední škole, konkrétně v roce 1966, přestěhoval do Bukurešti, kde byl přijat na fakultu veterinárního lékařství. Nutno dodat, nešlo o žádného geniálního studenta, spíše by šel řadit k mírnému podprůměru, ale Rîmaru zkrátka využil toho, že ten rok bylo více univerzitních míst, než zájemců, takže mu na přijetí stačil i celkem slabý studijní průměr. Otec údajně syna občas navštěvoval jak na koleji, tak se setkávali ve městě a udržovali údajně celkem vřelý vztah otce a syna. Tedy pokud se tak dá nazvat to, že se mimo občasných setkání a podpory formou kapesného, Rimaru st. o svého syna příliš nezajímal a nepletl se mu do života. Také mu třeba občas poradil, jak ukrýt peníze a další předměty z krádeží či loupeží a udělil další „cenné rady do života“. Sama Ionova matka později uvedla, že Florea Rîmaru považovala za násilnického despotu a vinila jej z toho, co nakonec jejich nejstarší syn provedl: „Ionův život se pokazil, poté, co chlapec zůstal v péči svého otce. Nedivím se, že se dostal až sem. Může za to jen jeho otec. O Iona se nestaral. Proč se ostatní dva chlapci, kteří jsou pod mojí ochranou, nevydali na takovou špatnou cestu a on ano?“, uvedla později před vyšetřovateli.

Ion Rimaru 2.jpg

Ion Rimaru

Na studentské koleji se již naplno projevila Ionova rozdílnost a problémové chování. Měl potíže s alkoholem, v noci téměř nespal a dopouštěl se řady varovných signálů. Jednou například močil v sousedním pokoji na spolužákovu postel, jindy demonstrativně šlápnul na rozbitou lahev bosou nohou nebo třeba vylezl na hromosvod budovy, navíc během spánku občas prý z ničeho nic vyskočil z postele a začal vydávat podivné zvuky. Rîmaru si rovněž sám ubližoval, když se rozčílil. Po jeho zatčení bylo zjištěno na jeho nohách a pažích víc než 20 ran. Jeho spolubydlící si také vzpomněl na noc, kdy si jiný student přivedl do pokoje dívku. Tu noc prý Rîmaru vůbec v pokoji nespal a celou dobu slídil okolo pokoje, kde měl „kolega“ dámskou návštěvu. Není divu, že jej spolužáci považovali za podivína, a po čase se mu začali zcela vyhýbat. Všimli si však ještě jedné zvláštnosti. Ion Rîmaru totiž téměř každou noc mezi 22. hod a 4. ranní pobýval mimo koleje, což pak dospával přes den. Co v noci dělal už čtenář možná asi tuší a my se k tomu za chvilku také dostaneme. Jen ještě k varovným signálům.

Tak třeba, když ho jednou na koleji navštívila matka, vypadal prý příšerně a „zbědovaně“, navíc našla v pokoji nůž a sekeru. Když však se synem chtěla o jeho problémech mluvit, ten se údajně zdráhal a odbyl jí. Když žena vše sdělila otci, ten ji prozradil, že , že se Ion po nocích toulá po městě a slíbil jí, že sekeru a nůž si od něj vezme. Ani na univerzitě Ion Rîmaru neexceloval. Jeden z tamních profesorů ho později popsal jako plachého, „pologramotného“ studenta s omezenou slovní zásobou a málo zájmy. První ročník Rîmaru  sice zvládnul, ale druhý musel opakovat, stejně tak třetí, a tehdy byl zatčen….

Ion Rimaru 6.webp

Ion Rimalu

Na vlně zločinu

A tím se dostáváme ke zločinů, kvůli kterými si Rîmaru mladší „vysloužil“ místo na tomto webu. Svého prvního útoku se dopustil v noci z 8. na 9. května 1970. Té noci napadl a zavraždil ženu jménem Elena Oprea. Jelikož však byl vyrušen náhodným svědkem, nedopustil se v tomto případě znásilnění ani „interakce“ s obětí a z místa činu utekl. O necelý měsíc později zaútočil znovu. Tentokrát brutálně napadl ženu jménem Florica Marcu, kterou nejprve silným úderem do hlavy omráčil, aby ji poté odtáhl na nedaleký hřbitov, kde ji znásilnil. Poté ženu navíc bodnul, aby se mohl napít její krve – právě proto pozdější příznačná přezdívka „Upír z Bukurešti“. Florica Marcu byla nakonec naštěstí zachráněna projíždějícím řidičem a napadení přežila. Toto brutální znásilnění pachatele zřejmě dostatečně uspokojilo, takže mimo jedné krádeže a jedné loupeže, kterých se dopustil během léta, zaútočil zřejmě „až“ v listopadu 1970. Tehdy napadení vyhodnoceno jako pokus o vraždu. Ženu pachatel těžce zranil, znásilnil a oloupil. To samé se pak stalo dvakrát v únoru 1971 – další dva útoky, které byly posouzeny jako pokus o vraždu. Oba dělila jen jedna noc! V té době již nejen zákonné složky, které byly sdílné v duchu té doby, takže zřejmě téměř vůbec, ale i obyvatelé Bukureště tušili, že se ve městě pohybuje ženám nebezpečný predátor. Ženy se proto vyhýbaly vycházení z domova po 21. hodině. Ze 4. na 5. března 1971 Ion Rîmaru připravil o život ženu jménem Fănica Ilie. Mimo to, že oběť sexuálně zneužil, nezapomněl ji ani oloupit. O měsíc později, konkrétně v noci z 8. na 9. dubna pak přidal na své konto třetí vraždu, kterou lze označil za zcela výjimečně brutální. Obětí se stala Gheorghița Popa, jejíž tělo policie našla v zuboženém stavu, kdy bylo napočítáno celkem 48 bodných ran do oblasti hlavy, hrudníku, třísel a nohou, dále pět úderů tupým předmětem do hlavy, polámaná žebra, která praskla zřejmě v důsledku dupání na tělo. Vrah oběť rovněž kousal do ňader a odkousnul kus genitálií, které nebyly nalezeny… Tělo ženy neslo rovněž známky znásilnění a oběť byla okradena. Rumunská policie proto rozjela nebývale velkou pátrací akci nazvanou „Operace Sup“, do které bylo zapojeno přes 6 000 mužů z různých bezpečnostních složek, 100 hlídek v autech a 40 hlídek na motorkách. Všichni každou noc zůstávali v ulicích Bukurešti, navíc se do pátrání po nebezpečném zabijákovi zapojilo i tisíce dalších lidí a bylo vyslechnuto kolem 2 500 osob. Vše marné. 1. máje 1971 se Rîmaru pokusil znásilnit další ženu, ale ta mu se štěstím unikla. O tři noci později tak pachatel udeřil zas. Té noci si připsal na konto svou poslední jemu přiznanou vraždu, když zamordoval Mihaelu Ursu. Jenže při činu byl vyrušen, takže musel prchnout dřív, než stihnul zcela ukojit své perverzní chutě, takže té noci zaútočil ještě jednou. O pouhé dvě hodiny později napadl kovovou tyčí další ženu, jenže protože mu naštěstí tyč při činu ve tmě upadla, těžce zraněné ženě se podařilo uprchnout. Vrah ztrácel nervy i zábrany, a tak o pouhé dvě noci později napadl dvě ženy, které šly po ulici spolu. Naštěstí obě útok přežily. Smyčka kolem sériového vraha se v tu dobu již utahovala.

Fanica Ilie victim.webp
Rimaru's victim.jpg

Dvě z obětí

"Upír z Bukurešti" dopaden

Co nakonec vyšetřovatele k pachateli dovedlo? Trochu paradoxně k tomu nepřispěla ani obrovská pátrací akce, ani „tip“ ze strany spolužáků, kterým mohly být noční „výlety“ spolužáka a jeho chování podezřelé, jak by čtenář možná čekal. Přispěla k tomu pouhá náhoda, respektive „chyba“ pachatele. Ten totiž při poslední spáchané vraždě ztratil svůj lékařský záznam, který byl rozmočený nalezen pod tělem oběti, stejně tak jako pramen vlasů, který se ženě podařil pachateli vytrhnout. Vrah měl sice to štěstí, že voda rozpila inkoust, takže zpráva byla čitelná pouze z malé části, ale bylo zřejmé, že jde o hlavičkový papír Bukurešťské studentské nemocnice, navíc technici později zjistili, že lékařský záznam byl učiněn v březnu 1971. Ten měsíc bylo vyšetřeno 83 studentů, z nichž pouze 15 záznam neodevzdalo univerzitním úředníkům, jak se mělo. Mezi nimi byl i tehdy pětadvacetiletý Ion Rîmaru.

Policie sledovala každého podezřelého a 27. května vstoupili tři policejní důstojníci do Rîmarova pokoje na koleji. V průběhu prohlídky se podezřelý studen vrátil a se sebou nesl pytel, kde měl sekeru a nůž, načež byl ihned zadržen. Pozdější testy navíc prokázaly, že vlasy nalezené mezi prsty poslední oběti se shodují s jeho vlasy. Jen malá odbočka, píše se rok 1971, analýza DNA ještě neexistuje, tedy ztotožnění se děje na základě mikroskopického zkoumání a posouzení struktury vlasu a jeho kořínku.

Ion Rimaru.jpg

Ion Rimaru

Sám Ion Rîmaru po svém zadržení zatvrzele mlčel, ale po dvou měsících se ke všem zločinům přiznal. „Napadl jsem další ženu. Několikrát jsem ji udeřil, aniž bych byl schopen určit kolikrát, ale asi dvakrát nebo třikrát. Pak jsem ji odtáhl do dvora domu, kde byla otevřená brána. Posadil jsem ji na beton, svlékl jsem ji, roztrhl jí šaty nebo je rozřízl nožem, pak jsem ji znásilnil. Při styku jsem ženě kousl do hrudi“, uvedl k jednomu napadení. Ač se udajně soudní rozhodnutí snažil směřovat k verdiktu o jeho nepříčetnosti, kdy by nebyl za své zločiny trestně odpovědný, tato „hra“ mu nevyšla. Psychologové a psychiatři jej totiž shledaly plně příčetným. Když v pozdější době jeden z psychologů zkoumal záznamy z výslechů a celý případ, usuzoval, že u Rîmara šlo o kompenzaci komplexu méněcennosti, který pociťoval od mládí: byl relativně chudý, sociálně neobratný a měl nefunkční vztahy se ženami. Soud jej nakonec odsoudil k veřejností vítanému trestu smrti.

Co se týče modu operandi, lze uvést, že Ion Rîmaru útočil vždy v noci. Navíc si vybíral jen ty noci, kdy byly nepříznivé povětrnostní podmínky – například byla mlha, pršelo, byly bouřky apod.. Na své oběti útočil kladivem, sekerou, železným páčidlem nebo nožem. Jako oběti si vybíral převážně ženy s blond vlasy, nejčastěji šlo o ženy, které se v noci vracely samy domů z práce. Ty pak nejprve bez jakékoli interakce na ulici prudce napadnul a následně je omráčené odtáhnul na skrytější místo, kde ženy, většinou v bezvědomí, či již po smrti, sexuálně zneužil. Několikrát se dopustil pití krve a své oběti často kousal do prsou či do spodních intimních partií. Minimálně jedné oběti pak část zevních pohlavních orgánů odkousl a pravděpodobně pozřel. Mnoho svých obětí vrah rovněž okradl.

Popravou to nekončí

23. října 1971, kdy nadešel den popravy a Ion Rîmaru byl převezen věznice v Jilavě, se údajně začal vzpouzet. Na místo popravy, které se nacházelo na dvoře věznice, který jinak sloužil jako tamní střelnice (poprava bylo vykonána zastřelením popravčí četou), musel být přímo dovlečen. Dozorcům se prý celou dobu zkoušel vytrhnout a prchnout. I když byl nakonec s potížemi přivázán k sloupu, stále se bránil a pokoušel se točit kolem něj. Nakonec, těsně předtím, než byl zastřelen, prý vykřikl: „Nechci zemřít! Zavolejte mému otci, ať také uvidí, co se tu se mnou děje! Na vině je jen on!

Ion Rimaru 3.jpg

Ion Rimaru před popravou

Na jaké vině? Myslel tím snad ono neutěšené dětství, kdy byl svědkem agresivního chování otce vůči matce? Nebo snad to, že otec asi věděl minimálně o některých jeho spáchaných zločinech, jak se také úřady domnívaly? Nebo snad…. Ale zkraťme to.  Otec Iona, Florea Rîmaru, zemřel 23. září 1972, tedy ani ne rok po popravě svého syna, ve věku 53 let. Spadl nebo skočil pod vlak. Některé zdroje zmiňují, že existuje podezření, že šlo o práci tajných agentů. Důležité je však to, že poté, co bylo jeho tělo převezeno k soudní pitvě do Kriminalistického ústavu v Bukurešti, a byly mu odebrány otisky, kriminalisté s úžasem zjistili, že ty se shodují s těmi, které v roce 1944 zanechal na místech činu nikdy nedopadený sériový vrah čtyř (jinde pěti) žen! Navíc Florea Rîmaru měl i stejnou velikost bot jako pachatel, který o necelých 30 let dříve zanechal stopy na místech činu. Ke všem vraždám tehdy došlo v přízemních bytech, kam pachatel vlezl v nocích, kdy byly bouřky. Všechny oběti tvořily ženy, které tehdy pachatel usmrtil údery tupým předmětem do hlavy. Otisky prstů, které byly tehdy zajištěny, v tehdejší databázi policie neměla - šlo o do té doby netrestanou osobu – tehdy pětadvacetiletého Florea Rîmaru!

Florea Rimaru.jpg

Florea Rimru

Čtenář si může jen domýšlet, co asi myslel Ion Rîmaru svým posledním vzkazkem před smrtí, jak to vlastně bylo s úmrtím jeho otce, a nakolik ten věděl, či se dokonce mohl podílet i na zločinech z počátku 70. let. Vše však budou pouhé spekulace a domněnky, které již nepůjde nikdy ověřit. Jisté se tak zdá jen tvrzení, že Florea a Ion Rîmaru, otec a syn, byli oba sériovými vrahy, že jablko opravdu někdy nepadá daleko od stromu, a že rčení „jaký otec, takový sny“ někdy opravdu platí, a to i v rámci dějin kriminalistiky. Však vzpomeňme také na případ Geralda Alberto Gallega a jeho syna Geralda Armonda Gallega, kteří oba byli za vraždy odsouzeni k trestu smrti.

  • Facebook
  • Instagram

Copyright © 2009 - 2021 serialkillers.cz

Po plagiátech je aktivně pátráno!

Komentáře
bottom of page