Jenže jak se říká, zvyk je železná košile, a v té době pětařicetiletá recidivistka Fabiánová se vrátila do vyjetých kolejí. Dále žila tak, jak byla zvyklá, a pokračovala v drobné i jiné trestné činnosti. I přes zákaz pobytu dále jezdila do Prahy, kde v únoru 2003 ukradla mobilní telefon, který následně prodala do zastavárny. Jenže při prodeji se prokázala vlastními doklady, a tak byla opět chycena. Soudce byl bohužel velmi shovívavý a i přes porušení podmínky i zákazu pobytu, byla recidivistka odsouzena opět pouze podmíněně - konkrétně k jednomu roku vězení s tříletým odkladem. Mírný rozsudek jí umožnil přijet do Prahy i 29. 5. 2003. Toho dne se po příjezdu potulovala v okolí autobusového nádraží Florenc, kde se náhodně setkala s třiaosmdesátiletým Augustinem Kůrou, který ji pozval do restaurace Šatlava. Restaurace se nacházela v domě, kde pan Kůra bydlel, a tak není divu, že jejich setkání bylo završeno pozváním Fabiánové do jeho bytu. Ta jej samozřejmě s radostí přijala. Jejich seznámení a průběh dne poté sama popsala takto: „bylo horko, čekala jsem ve stínu na tramvaj. Pan K. mě pozval na pivo. Pak jsme šli k němu domů, kde mi ukazoval fotky ze světa.“ Nový známý údajně ženě také nabídl nocleh. Prý ve vší počestnosti. Starému pánovi se pak údajně udělalo špatně, proto mu Fabiánová uvařila polévku a povídala si s ním. Na rozloučenou jí pak prý věnoval tři obrazy. Tedy tak alespoň zněla verze Fabiánové. „Ty obrazy mi dal Gusta. Sám je sňal ze stěny a vyřízl z rámu. Chtěl mi jen pomoci, abych mohla zaplatit nájem. Já ho nezabila, kdo ví, kdo přišel do bytu po mně!“ tvrdila později u soudu.

Faktem zůstává, že dne 31. 5. 2003 Jaroslava Fabiánová telefonicky kontaktovala soudní znalkyni, které nabídla ke koupi tři obrazy, jenž byly vyřezány z napínacích rámů. Prostřednictvím soudní znalkyně se podařilo prodat jeden z obrazů do galerie za 10 000 korun, druhý údajně sama prodala za 2000 korun a třetí zahodila, protože byl vyřezáním znehodnocen. Kromě obrazů z bytu zmizelo i elektronářadí, které bylo majetkem syna poškozeného. Celková škoda tak činila 50 000 korun.

Dne 5. 6. 2003 se šel do bytu v Praze Na Poříčí podívat známý mající klíče. Učinil tak na žádost syna poškozeného, který pracoval v Německu a nemohl se několik dní otci dovolat. Augustina Kůru nalezl bez známek života sedícího v křesle v pokoji za kuchyní. Horní polovina těla starce byla přikrytá přehozenou dekou. Dle krevních stop bylo příbuznému na první pohled jasné, že se jedná o vraždu. Muž byl usmrcen 6 ranami kuchyňským sekáčkem. Na případ vzpomíná i por. Roman Pavlík, tehdejší členem mordparty, který se účastnil ohledání místa činu: „Augustin Kůra seděl v křesle v trenýrkách a tílku. Na hlavě měl sečné rány a na první pohled bylo zřejmé, že se jedná o loupežnou vraždu. Na zdi obýváku totiž chyběly obrazy a prázdné rámy byly opřeny o obývací stěnu. Navíc byly v bytě prohledány všechny zásuvky, kdy někdo evidentně hledal peníze a cennosti. Paradoxně v křesle pod sedákem, kde seděl zavražděný, byla nalezena obálka s hotovostí asi 50 000 Kč“. Ohledáním místa činu byly zjištěny stopy, které později usvědčily právě Jaroslavu Fabiánovou. Důležitým důkazem se stala i výpověď svědkyně, která Fabiánovou identifikovala jako ženu, jež s poškozeným seděla 29. 5. v restauraci Šatlava. Proti Fabiánové později svědčil též fakt, že prodávala věci pocházející z majetku oběti. Zatím však policie měla k dispozici pouze „identikit“  ženy (ten se posléze ukázal jako velmi zdařilý), která dělala poškozenému společnost v noc kdy zemřel.