Soudní proces započal v listopadu 1921 za obrovského zájmu veřejnosti. U soudu byly výše zmíněné důkazy obžalobou samozřejmě předloženy. Navíc byla poprvé vyřčena i možná hypotéza, jak Landru své oběti zabíjel. Měl je otrávit či uškrtil, následně rozčtvrtit a nakonec spálitl v kamnech. Landru stále tvrdil, že je nevinný a ženy uvedené v jeho bločku byly pouze jeho zákaznicemi. Jako svědkyně v jeho prospěch svědčila i snoubenka Fernande Segret. Mladá, krásná žena, která se s ním seznámila někdy v roce 1918 nebo 1919, a se kterou Landru udržoval, snad i opravdu láskyplný, vztah až do svého zadržení.  Ta o obviněném pochopitelně mluvila jen v nejlepším a přidala i menší hru na city. Obhajoba přišla se strategií „není tělo, není zločin“. Zajímavou historkou bylo například to, když Landruův obhájce prohlásil, že nechává jako svědky obhajoby předvést pohřešované ženy a otočil se ke dveřím soudní síně. To, že se následně řada lidí, včetně porotců, v tu chvíli podívala směrem ke dveřím, pak prezentoval tak, že si sami nejsou jistí tím, že jsou ženy vůbec po smrti. I Landru této obhajobě pevně věřil. Sám na otázky soudu odpovídal mlčením, což porotu značně popudilo. Svůj prostor dostaly i odborné psychiatrické posudky. Několikanásobný vrah byl vylíčen jako člověk příčetný. Což Landru využil ve svůj prospěch.  „Je to jasný důkaz mé neviny, protože takové vraždy by mohl spáchat jedině šílenec“, tvrdil. Obhajoba rovněž poukazovala na to, že jen několik ze zmizelých žen bylo doopravdy bohatých, tedy, že motiv o majetkovém prospěchu má trhliny. O nálezu kostí a sponky pak jeho advokát tvrdil, že je do pece a zahrady mohl přinést mezi prvním a druhým ohledáním místa kdokoli, protože policie dům nezajistila. Na to, kde jsou zmizelé ženy nyní, odpovídal tím, že byly prodány jako otrokyně v rámci obchodu s bílý masem.