Nejhorší masoví vrazi po roce 2000 - díl 1 - období 2000 - 2001
(řazeno chronologicky)
Na úvod jen několik poznámek k tomu, čeho se níže uvedený článek týká, respektive spíše čeho se netýká, a co v něm tedy nenaleznete, tedy k metodologii. Myslíme, že je nutné krátké vysvětlení toho, co článek mapuje. To protože podobné výčty masových vražd nejsou výjimkou (i když mnohem méně rozsáhlé a troufáme si říct i méně kompletní), ale jsou v nich dle našeho názoru často míchána „jablka a hrušky“ – tedy útoky, které spojuje jen mnohost obětí, bez nějakého zamyšlení a analýzy, proč jsou zmíněny jen některé a jiné nikoli. No, pojďme na to!
Jak už v názvu článku uvádíme, zaměřili jsme se na nejhorší masové vraždy po roce 2000. Slovo „nejhorší“ je v tomto smyslu chápáno tak, že budou popisovány útoky s nejzávažnějšími následky – tedy kritérium pro zařazení či nezařazení byl počet obětí. Z porovnání mnoha masových vražd jsme si stanovili jako podmínku pro zařazení – 9 a více usmrcených obětí. Věnovat se totiž událostem, které měly za následek méně obětí, by bylo časově neúnosné – i se splněním této podmínky jsme totiž nalezli přes 100 případů! Jen pro zajímavost, pokud bychom snížili tuto podmínku jen o jedinou oběť, tedy na 8, přibylo by nejméně dalších 40-50 masových vražd. Domníváme se, že v méně exponovaných částech světa byly spáchány určitě ještě nějaké masové vraždy splňující tuto podmínku, tedy 9 a více obětí, ale nepodařilo se nám sehnat dostatek informací o žádné další takové.
Co naopak nebudeme popisovat, jsou teroristické útoky. Zaprvé - těch s devíti a více obětmi by bylo od roku 2000 opravdu mnoho a mnoho – ani si nedovolíme odhadovat kolik, ale jistě nejméně stovky. Zadruhé – mezi teroristickým útokem a „klasickou“ masovou vraždou je několik rozdílů. Nebudeme se zde pouštět do podrobného srovnávání a ucelenějších úvah. To by vydalo na samostatný článek. Zkusíme uvést jen letmé porovnání. Tak například hlavním cílem vražd ve jménu teroru je vyvolat strach a pocity nejistoty, jejichž prostřednictvím mají být dosahovány politické, náboženské nebo ideologické cíle. Toto jednání tedy není plně vázáno na konkrétní "potřebu", motiv jednotlivce, ale spíše inspirováno nějakou přijímanou ideologií a sloužící jejím cílům. Rovněž je typický vliv dalších osob, které působí na mysl pachatele. Ti jej často motivují, přesvědčují, pomáhají mu. Teroristické činy jsou také často koordinovány několika lidmi či je hlavnímu vykonavateli teroristického útoku poskytován určitý servis, prostředky, pomoc atd. Naproti tomu „klasická“ masová vražda je často motivována především zlobou, mstou, touhou „po slávě“, atd., případně kombinací těchto faktorů, tedy individuálními motivy. „Klasická“ masová vražda nebývá zpravidla páchána s pomocí dalších zúčastněných či nápomocných osob.
Zahrnut tedy nebyl např. čin Nidala Malika, příslušníka americké armády, který v listopadu 2009 zavraždil 13 lidí a dalších 30 zranil na vojenské základně Fort Hood v Texasu, neboť udržoval kontakt s teroristy a dostával rady, ohledně příprav k útoku. Ze stejného důvodu nebyl zahrnut ani další útok ve jménu Islámského státu – čin Mohameda Lahouaieje Bouhlela, který autem usmrtil v Nice v roce 2016 86 osob a dalších 400 zranil. Ani nebyla zahrnuta střelba v San Bernardinu z prosince roku 2015, která měla za následek 14 mrtvých + asi 20 zraněných, i když zde už je situace složitější. Pachateli byl totiž manželský pár, který zabíjel taktéž ve jménu tzv. Islámského státu. Není sice důkazů, že by manželé byli v přímém spojení s teroristy a čin byl nějakou teroristickou organizací koordinovaný, ale určité kontakty s islámskými radikály (i těmi, které měla v hledáčku FBI) a zřejmě i radikálními uskupeními měli. Pár (a především muž - Syed Rizwan Farook) se radikalizoval postupem času a to údajně hlavně přes internet. Čin byl plánován.
Většina médií, které tvoří různé souhrny masových vražd, většinou výše uvedené útoky do seznamů zařazuje. Asi zejména proto, že činy se odehrály v západním světě, navíc v nedávné době. Nicméně problém spočívá v tom, že k podobným útokům (navíc s mnohem vyšším počtem obětí) dochází i v nezápadních částech světa pravidelně, a podle názoru autora mají tyto a jim podobné činy více společného právě s terorismem než se zde popisovanými „klasickými“ masovými vraždami.
Naopak jsme pro srovnání a ukázku toho, jak tenká linie mezi takovým rozlišováním je, zahrnuli činy A. Breivika a O. Mateena. Ty sice jistě byly spáchány s nějakým politickým, ideologickým či náboženským přesvědčením, ale minimálně A. Breivik neměl v úmyslu vyvolat strach, prostřednictvím něhož by dosáhnul svých cílů, ale svým činem chtěl získat pro své myšlenky prostor. Chtěl své názory "zakřičet do světa". U O. Mateena je to ještě složitější a zařazen byl hlavně proto, že ač sám deklaroval, že útočí ve jménu IS, tak podle dostupných informací jednal sám a neměl na tuto zločinnou organizaci přímé vazby a čin s nikým nekoordinoval, ani mu nebyla poskytnuta žádná pomoc a součinnost, a to ani při plánování a přípravě. Nicméně jeho zařazení bylo opravdu na hraně.
Ještě poslední věc. Jednotlivé „exempláře“ jsme hodlali zpracovat stručně, takže u každého byla snaha zodpovědět toto schéma otázek: Co? Kdy? Kde? Jak? A proč? S tím, že u každého činu jsme se pokusili rozlišit pravděpodobé příčiny, motivy a spouštěče onoho kriminálního činu. Nebylo to vůbec snadné. Přesné určení toho, co lze označit u konkrétní masové vraždy za příčinu, co za motiv, a co za spouštěč, je totiž nejen složité, ale někdy přímo nemožné, a to už jen z toho titulu, že řada masových vrahů volí po činu sebevraždu. Tedy ti, kteří by jako jediní mohli trochu osvětlit své jednání, často nepřežijí a i pokud ano, mohou z nejrůznějších pohnutek ony pravé příčiny a motivy zkreslovat, případně ani sami sobě v tomto směru nerozumí. Navíc téměř vždy existuje více faktorů, které se podílí na následném smrtícím jednání. Naší snahou tedy bylo podle dostupných zdrojů popsat nejpravděpodobnější možné příčiny, motivy a všechny možné další faktory, které se mohly na fatálním konání podepsat. Jde tedy o určitý odhad autora. Jak se mu to podařilo, nechť posoudí a zváží čtenář.
Tím se dostáváme k závěru, kde cítíme za potřebu dodat, že naše zkoumání nás přivedlo k úvaze, že právě asi to jediné společné pro úplně každou masovou vraždu je to, že ihned po činu vyvstane otázka „Proč?!?“ A tato otázka často zůstane viset ve vzduchu nezodpovězena navěky…Jistou odpověď však možno zkrátka hledat v sobeckosti a bezohlednosti pachatele. Totiž každá masová vražda, ať už spáchané z pohnutek touhy po „slávě“, pomstě, odplatě nebo nějakého hlasitého „výkřiku“ do světa či jiného motivu, je především činem odporně sobeckým.
1. Liu ZHANJIN – Čína – 29. 3. 2000 - oběti: 36 + 30
(1965 – 29. 3. 2000)
Prvním masovým vrahem ve sledovaném období, tedy po roce 2000, je občan Čínské lidové republiky jménem Liu Zhanjin. Ten ve středu 29. března zaútočil v provincii Shanxi podomácku vyrobenou bombou na svatbě, která se konala ve vesnici, kde sám bydlel. Zhajin přivezl na místo, kde slavilo kolem 100 lidí, vozík s padesátikilogramovou bombou umístěnou v pytlích na rýži. Když byl s bombou naplněnou hřebíky, šrouby a kovovými střepy uprostřed místnosti, odpálil ji. Tím zabil sebe a 36 svatebčanů, navíc dalších 30 hostů zranil.
Tento čtyřiatřicetiletý muž zanechal dopis na rozloučenou, kde vysvětloval své motivy, a také se současně doznal i k rok (někde měsíc) staré vraždě své manželky a 3letého syna. Manželku, která ho hodlala opustit, měl údajně zavraždit při žárlivé scéně, kdy chtěla jít ven za přáteli. Poté, jako svědka, zavraždil i malého syna, a jejich těla zakopal. Ve svém dopise na rozloučenou, který obsahuje 50 000 slov, prozradil nejen místo, kde oběti zakopal, ale i proč se dopustil následné masové vraždy. Zmiňuje například to, že ho dokázal rozzuřit i pouhý pohled na radující se lidi. Zhajin je ve zdrojích popisován jako muž, který měl ve své historii jak psychické problémy, tak se dopouštěl i domácího násilí. Příčinami masové vraždy tedy mohly být jak duševní nemoci či poruchy, tak i frustrace pramenící z životní situace pachatele. Motivem činu byla msta proti „šťastným lidem“. Zaútočit bombou nebyl pro tohoto masového vraha problém, neboť se živil jako střelmistr v uhelném dole.
2. Robert Paul Long – Austrálie – 23. 6. 2000 - oběti: 15 + 0
(nar. 1962)
Australský občan jménem Robert Paul Long, toho času osmatřicetiletý, zapálil dne 23. června 2000 kolem 1 hodiny ranní přízemí dřevěného hostelu pro turisty v australském městě Childers ve státě Queenstland. Ve vyšších patrech budovy, která měla stoletou historii, v tu dobu spalo několik desítek turistů. Ti si povětšinou vydělávali jako sběrači ovoce v místní oblasti. Požár nakonec nepřežilo 15 z ubytovaných (9 žen, 6 mužů – většinou cizinců). Dalších 69 lidí se hasičům naštěstí podařilo pomocí žebříku zachránit. Pachatele - bezdomovce, který si rovněž příležitostně přivydělával jako sběrač ovoce a bydlel 3 měsíce ve zmíněné budově, vedla k činu nenávist k turistům, kterou často proklamoval. Dokonce již několik týdnů před hrůzným činem vyhrožoval zapálením hostelu. Policie jej dopadla 5 dní po žhářském útoku v pustině asi 20km od místa činu. Pachatel kladl při zatýkání odpor. Nejprve zapíchnul policejního psa a pak bodnul jednoho ze zasahujících policistů. Nakonec byl postřelen a zadržen. U soudu svoji vinu popřel, nicméně i tak byl v roce 2002 za výše popsané skutky odsouzen k doživotnímu odnětí svobody – kvůli zrychlení řízení byl odsouzen pouze za 2 vraždy a žhářství (kvůli maximálnímu trestu již obvinění v dalších případech nebylo projednáváno).
Co se týče osoby R. P. Longa, tak byl popisován jako podivín, který rád vyhledával pozornost okolí. Tak například jen několik dní před útokem tvrdil skupince lidí, že trpí rakovinou a zbývají mu jen 2 měsíce života. Podle obyvatel hostelu se dále tento muž choval občas velice excentricky a někdy i agresivně. To když dával najevo svoji nenávist k mladým turistům. V jeho osobní historii existují rovněž záznamy o potížích s duševním zdravím a možná i léčení pro některou z duševních poruch. Rovněž byl od roku 1994 do roku 1997 uvězněn pro únos vlastního dítěte z domu jeho bývalé milenky. Zajímavé rovněž je, že již soudce v tomto procesu z roku 1994 upozornil úřady, aby si na Longa dávali v příštích nejméně 20 letech velký pozor.
3. Jia Yingmin – Čína – 6. 10. 2000 - oběti: 12 + 0
(1960 – 6. 10. 2000)
V tomto případě jde o vražedný záchvat v rámci rodinného kruhu. Všechny oběti zde totiž tvořili blízcí či vzdálenější příbuzní pachatele. Tím byl čtyřicetiletý čínský občan jménem Jia Yingmin, který osudné noci usmrtil sekerou ve dvou obcích v provincii Shaanxi celkem 12 členů své rodiny. Mezi obětmi byla pachatelova manželka, dva synové, tchyně, tchán, teta, bratr, bratrova žena a jejich děti. Yingmin zanechal dopis na rozloučenou a také plánovaný seznam jeho obětí, který zahrnoval rovněž jeho vlastního otce. Ten se útoku vyhnul díky tomu, že oné noci nebyl doma. Podrobnější obsah dopisu na rozloučenou není znám.
Tento záchvatový vrah byl svědky popisován jako introvert, který se stranil společnosti. Příznačné na něm bylo to, že si údajně pamatoval jakoukoli drobnost či situaci, která se mu zdála vůči jeho osobě byť sebeméně nespravedlivá. Časté byly hádky s rodiči a okolím. V roce 1992 napadl v hádce jak svého tchána, tak později i svého bratra – oběma způsobil zranění, za což si odseděl šest let ve vězení. Po návratu do rodné vesnice prý měl finanční problémy a většina přátel i rodina se od něho odvrátila. Rovněž je uváděno, že jeho manželka trpěla leukémií. Tedy hlavní příčinou mohla být (samozřejmě mimo osobnostní struktury pachatele) zoufalá situace v jeho životě, kterou zřejmě právě kvůli své osobnosti přičítal na vrub hlavně okolí, které mu v jeho očích mnohokrát ukřivdilo. Motivem pravděpodobně byla msta těmto osobám.
4. Lozano Velásquez – Kolumbie – 24. 6. 2000 - oběti: 11 + 7
(nar. 1974)
Ve čtvrtém uvedeném případě jde o impulzivní masovou vraždu. Ta se odehrála v kolumbijském hlavním městě Bogota, v jednom z místních tanečních klubů, v červnu roku 2000. Osudné noci zde byl údajně šestadvacetiletý muž odmítnutý jednou z přítomných žen. Poté co měl slovní konflikt s jejími přáteli, pronesl několik výhružek a z baru odešel. O chvíli později se však do baru se svými dvěma přáteli vrátil, to však již byl ozbrojen samopalem Uzi. Následně spustil kolem sebe střelbu, která měla za následek 11 usmrcených osob a dalších 7 zraněných. Jedním ze zastřelených byl dokonce i společník pachatele, toho však strůjce masakru zasáhl omylem. Po střelbě pachatel z místa činu uprchl. Dopaden byl až v říjnu 2000 na území Španělska, kde byl zadržen v souvislosti s ozbrojenou loupeží. Poté byl vydán zpět do Kolumbie, kde byl odsouzen k 40 letům odnětí svobody. Co se týká příčin masové vraždy, tak patrně šlo o kombinaci nezvládnutého pocitu ponížení plynoucího z odmítnutí od ženy, vztek z následné hádky s jejími přáteli, i to, že pachatel byl v době činu pod vlivem omamných látek včetně alkoholu. Ač jednou z prvních vyšetřovacích verzí bylo to, že jde o vyřizování účtů v rámci boje drogových mafií, tato verze byla následným vyšetřováním vyloučena. Tedy opravdu šlo o impulzivní trestný čin vyvolaný situačním konfliktem, kde roli katalyzátoru sehrál alkohol a fakt, že pachatel byl asociální osobou s kriminálním způsobem obživy.
5. Li Chuicai – Čína – 8. 3. 2001 - oběti: 42 + 27
(1968 – 8. 3. 2001)
Ve čtvrtek 8. března 2001 došlo na základní škole v obci Fanglin v čínské provincii Jiangxi k mohutné explozi, která si vyžádala 42 lidských obětí na životech, plus dalších 27 jich bylo zraněno. Jelikož k výbuchu došlo v dopoledních hodinách a navíc v budově školy, většinu ze zraněných a zabitých (38 ze 42) osob tvořily děti. Policejní složky poté přišly s verzí, že exploze byla způsobena úmyslně. Za vše údajně mohl třiatřicetiletý muž, místní obyvatel, jménem Li Chuicai. Ten měl podle oficiální verze přinést do školy dva balíky s petardami, které pak v jedné ze tříd sám odpálil, čímž způsobil zřícení 4 místností z dvouposchoďové budovy. Důkazem podle policie mělo být například to, že muž byl v osudný den viděn, jak nese dvě plastové krabice a kráčí směrem ke škole. Policie rovněž uvedla, že jsou svědci z řad učitelů i žáků, kteří měli vidět muže v budově. Jako další důkaz měl posloužit výsledek pitvy, která ukázala, že muž byl ve středu exploze. Posledním důkazem pak mělo být to, že podle rozboru střelného prachu na místě činu se tento shodoval se střelným prachem, který byl nalezen u Chuicaia v bytě, a že tento muž již od 18 let vyráběl zábavnou pyrotechniku. Oficiální verze rovněž uvádí, že muž byl duševně nemocný, a že se s ním rok před explozí rozvedla manželka. Svým činem se chtěl prý společnosti pomstít. Policejní orgány také zmiňují nález dopisu na rozloučenou, který je údajně poněkud zmatený, nicméně v něm zaznívají věty typu „…obětuji se…všechno vyhodím do povětří, vše spálím…alespoň, abych zabil nějaký počet z nich…toto je konec…“. Místní obyvatelé podle policie muži přezdívali „Psycho“.
No, v rámci objektivity je však nutné uvést to, že výše popsané závěry jsou v ostrém rozporu s tím, co podle jiných zdrojů tvrdili obyvatelé vesnice. Li Chuicaia byl podle nich lehce mentálně zaostalý a ve škole byl zaměstnán právě jako technik ve výrobě rachejtlí. Mezi jeho náplň práce patřilo například nosit do školy střelný prach. Místní rovněž uváděli, že poté, co ho opustila manželka, neshledávali v jeho chování žádné známky agrese či deprese. Ve vesnici Fanglin se po fatální explozi konaly protesty, na kterých místní prohlašovali, že děti ve škole byly nuceny vyrábět petardy a ohňostroje kvůli financování školy či místních politiků. Výbuch tedy podle protestujících měl být způsoben nehodou zapříčiněnou nebezpečnou manipulací či skladováním hořlavin a třaskavin v budově. Protestující se dožadovali potrestání skutečných viníků exploze. Podle místních byla verze o masovém vrahovi jen vládní snahou zakrýt skutečnou příčinu této tragédie. Čínská vláda poté přistoupila k cenzuře internetu a smazala obsah některých chatů, a také některé zprávy informující o výše popsané nešťastné události, kde byla zmiňována svědectví dětí o tom, že se ve škole skutečně občas musely věnovat výrobě petard. Tato praxe měla být v oblasti, která je proslulá právě výrobou zábavné pyrotechniky, poměrně běžná, neboť školy potřebovaly tímto způsobem doplnit svůj rozpočet. Policie, ve snaze rozptýlit protesty a domněnky popírající verzi o masovém vrahovi, posléze uvolnila důkazy popsané v prvním odstavci. Jelikož nelze ověřit a přiklonit se definitivně ani k jedné verzi tragického incidentu (ač autorovi připadá po pročtení různých zdrojů pravděpodobnější verze o tragické nehodě), případ zde uvádíme. Jak čtenáři dále uvidí, toto nebude v seznamu jediný případ, kdy existují domněnky, že oficiální verze o „masové vraždě spáchané vyšinutým jedincem“ má být snahou o zamaskování jiné příčiny úmrtí osob – ve všech případech se jedná o události právě z Číny.
6. Jin Ruchao – Čína – 16. 3. 2001 - oběti: 108 + 38
(1960 – 2001)
16. března 2001 došlo v čínském městě jménem Shijiazhuang (provincie Hebei) ke čtyřem explozím v budovách dělnických ubytoven při továrně na zpracování bavlny. Výbuchy se odehrály během jedné hodiny a celkem při nich přišlo o život 108 osob a dalších 38 jich bylo zraněno. Zasaženy byly celkem 4 velké obytné budovy, z nichž jedna byla téměř srovnána se zemí, další tři byly poškozeny. Pozdějším vyšetřováním bylo prokázáno, že k detonacím bylo použito přes 100 kg podomácku vyrobených výbušnin na bázi dusičnanu amonného.
Policejní orgány později zveřejnily, že hlavním podezřelým je nezaměstnaný, jedenačtyřicetiletý muž jménem Jin Ruchao. Šlo o bývalého dělníka továrny na zpracování bavlny, který z ní byl propuštěn už v roce 1983. Muž si však udržel pokoj v jedné z postižených budov. Od roku 1988 pak tento muž strávil 10 let ve vězení za znásilnění. Po muži bylo vyhlášeno pátrání a vypsána odměna za jeho dopadení. Podezřelý byl nakonec zadržen 23. března asi 2000 km od místa, kde k tragické události došlo. Policejní mluvčí později sdělil, že pachatel se k činu přiznal a jeho motivem byla msta několika osobám, které v budovách rovněž bydlely, a ke kterým cítil zášť. V souvislosti s explozemi byly zadrženy ještě další 3 osoby, které měly pachateli prodat látky k výrobě bomb a detonátory. Konkrétně se měl Jin Ruchao chtít pomstít své bývalé ženě, která v jedné z budov bydlela se svým nynějším manželem. Dále měla pomsta směřovat proti bývalé tchyni, jednomu ze sousedů a jeho rodině, se kterými měl mít finanční spory, nevlastní matce a sestře, se kterou měl mít rovněž finanční spory. Policie neuvedla, zda tyto osoby byly mezi oběťmi útoku. Dále bylo zjištěno, že Ruchao 10 dní před výbuchy zavraždil nožem svoji současnou přítelkyni. Za tyto činy si Jin Ruchao vyslechl ortel – trest smrti. U dalších dvou obviněných osob byl vynesen tentýž verdikt, poslední obviněný vyfasoval doživotí.
Zde bych mohl skončit, ale opět musím v rámci objektivity (stejně jako v předchozím případě) uvést, že tato verze případu je ve zdrojích velice často zpochybňována. Tak zaprvé, policie se prý sama původně vyjádřila, že je sporné, zda Ruchao měl dostatečné znalosti k sestrojení tak spolehlivých a účinných bomb. Jeho sestra prý však potvrdila, že muž se zajímal o domácí výrobu dynamitu už od roku 1988 (téhož roku uvězněn na 10 let) a měl studovat knihy o výbušninách. Dále bylo pro podporu oficiální verze zveřejněno, že Ruchao členům rodiny několikrát vyhrožoval „vyhozením do povětří“. Naopak proti oficiální verzi se postavila řada místních lidí a také Informační centrum pro ochranu lidských práv v Honkongu, které se domnívalo, že Ruchao je pouze obětním beránkem k uklidnění mezinárodní pozornosti, které výbuchy vyvolaly, a že zadrženo bylo tajně i jiných 8 osob. V tomto smyslu stojí za to zmínit například to, že soudní řízení bylo velmi krátké a na čínské poměry velice exponované. Proces byl například přenášen televizí a odsuzující rozsudek padl již měsíc po explozích. Navíc v případě Jina Ruchaa šlo o téměř hluchého muže, který se dorozumíval pouze pomocí tužky a papíru, tedy panuje nedůvěra, zda mohl sám zosnovat a koordinovat tak rozsáhlou akci. Už jen odpálení jednotlivých náloží je sporné. Budovy se totiž nacházely 15 a více minut od sebe, přitom vybuchly v rozmezí necelé hodiny. Oficiální verze zní tak, že se pachatel mezi místy přepravoval pomocí taxíků. Další pochybnosti vyjádřili místní obyvatelé i zúčastnění zdravotníci nad skutečným počtem obětí. Jejich počet se zdál být velmi podhodnocený. A rovněž je zajímavé, že v dané oblasti bylo mezi lety 1998 – 2000 propuštěno přes milion dělníků pracujících v textilním průmyslu. Na podzim roku 2000 bylo město postiženo několika menšími explozemi, které měli na svědomí právě nespokojení, propuštění dělníci. Tedy panuje podezření, že i tyto exploze měly spíše teroristický - organizovaný charakter. Další často vyslovovanou domněnkou bylo, že může jít o čin místních kriminálních struktur, které takto bojovaly s místní zkorumpovanou vládou.
7. Jamin Mukobero – Keňa – 29. 4. 2001 - oběti: 9 + 6
(nar. 1955)
Tento šestačtyřicetiletý zedník z Keni předposlední dubnovou noc roku 2001 usmrtil ve svém domě prostřednictvím mačety nejprve svoji těhotnou manželku, aby pak v útoku pokračoval proti svým spícím dětem. Následně lákal do domu další členy rodiny pod záminkou, aby mu pomohli odvézt manželku do nemocnice, když však příbuzní do domu vstoupili, vrhnul se i na ně. Celkem jeho vraždění, které se odehrálo ve vesnici Bulira nacházejícím se v „okresu“ Kakamega v západní Keni, nepřežilo 9 osob (těhotná manželka, 4 z jeho 8 dětí a 4 další příbuzní včetně bratra) a navíc bylo 6 dalších lidí zraněno.
Sousedé údajně slyšeli křik a pláč obětí, nicméně nezareagovali včas, protože mysleli, že jde o „běžnou“ rodinnou hádku. Pachatel měl totiž pověst násilníka, který v opilosti často členy rodiny napadal a bil. I když podle jiných svědectví mělo jít naopak o milého a pracovitého člověka. Jisté je, že po skončení svého běsnění Jamin Mukobero (někde Muchika) ve snaze spáchat sebevraždu požil jed na krysy. Když na místo dorazili policisté, našli pachatele živého a ten byl přepraven do nemocnice, kde se z otravy zotavil. Později na nemocničním lůžku vyjádřil nad svým činem lítost a poprosil Boha o odpuštění. Následně stanul před soudem a byl odsouzen k doživotnímu vězení. Ve zdrojích není žádná zmínka o možném motivu činu. Objevují se jen domněnky, že Mukobero utrpěl na stavbě zranění páteře a tedy měl v poslední době problémy se zaopatřením početné rodiny, což mohl těžce nést. Vliv mohla mít i jeho údajná násilnická povaha. Nicméně tento případ lze jistě zařadit mezi ty, kde nelze uspokojivě zodpovědět klíčovou otázku - „Proč“?
8. Zhu Hanbiao – Čína – 14. 5. 2001 - oběti: 11 + 10
(1967 - 14. 5. 2001)
Čtyřiatřicetiletý muž jménem Zhu Hanbiao najel v pondělí 14. května 2001 bagrem do davu lidí na trhu v čínském městě Shenzhen v provincii Guangdong. Tímto činem zavraždil 11 lidí a dalších 10 jich zranil. Na konci svého běsnění využil všudypřítomného zmatku, seskočil z vozu a dal se, pronásledovaný policisty, na útěk. Když jej policisté dopadli, začal je ohrožovat nožem. Poté, co se odmítl ozbrojeným složkám vzdát, byl zastřelen. Zdroje uvádějí, že muž žádal toho dne o půjčku ve firmě, kde pracoval. Když mu jí nadřízený odmítl poskytnout, zaútočil na něj a zbil ho, načež ukradnul bagr s radlicí a zaútočil na přeplněný trh. Zdá se tedy, že útok vyvolala frustrace a vztek z neposkytnutí půjčky. Více informací o osobě pachatele a o možném pozadí útoku bohužel nebylo zjištěno. Lze tedy jen spekulovat, zda šlo o čistě impulzivní čin, kde hlubší motiv chyběl, či zda měl pachatel v úmyslu pomstít se společnosti za své finanční problémy, případně se na útoku jako hlavní činitel podílel nějaký vnitřní faktor v osobnosti pachatele.
9. Dipendra Bir Bikram Shah – Nepál – 1. 6. 2001 - oběti: 9 + 4
(27. 6. 1971 - 4. 6. 2001)
K masové vraždě s velice netradičním pachatelem došlo v Nepálu 1. června 2001 v jedné z budov na pozemku královského paláce. Masovým vrahem se toho dne stal korunní princ Dipendra Bir Bikram Shah. Ten osudného dne během slavnostní večeře, které se účastnila téměř celá královská rodina, údajně hojně holdoval alkoholu, kouřil hašiš a nevhodně se choval k hostům, až jej jeho otec (král Birendra) musel vykázat do svého pokoje, kam ho doprovodili dva mladší bratři. Korunní princ Dipendra se do místnosti, kde se hodovalo, vrátil asi o hodinu později, to už však v ruce třímal brokovnici SPAS-12. Ihned po příchodu jediným výstřelem zasáhl svého otce. Členové rodiny se mu vydali hned pomáhat, načež Dipendra opustil místnost a došel si pro další zbraň – tentokrát šlo o útočnou pušku M 16. S tou se vrátil ke svému otci a hodlal ho opět zasáhnout. Když se mu strýc pokusil v jeho úmyslu zabránit, zastřelil jej. To rozpoutalo masakr, který nakonec skončil zavražděním 9 členů královské rodiny (včetně otce a matky pachatele, tedy krále a královny, jeho bratra, sestry, strýce, 2 tet a dalších 2 členů rodiny) a postřelením dalších 4 osob. Na konci svého běsnění, během kterého prý nevyřkl jediné slovo, opustil Dipendra budovu a v zahradě se pokusil spáchat sebevraždu. Zraněním, které si tímto pokusem přivodil, pak o 3 dny později v nemocnici podlehl. Přesný motiv činu není dodnes známý a kolují o něm pouze různé zvěsti. Asi nejvíce se uvažuje o tom, že možným motivem mohlo být vyřešení nespokojenosti a konfliktů, které vyvolal jeho plánovaný sňatek, proti kterému Dipendra bojoval (respektive preferoval jinou ženu). Příčiny tedy asi možno spatřovat v konfliktech v rámci královské rodiny, ale jistě i v působení alkoholu, pod jehož vlivem Dipendra onoho večera byl. Spouštěčem činu mohlo být, krom intoxikace omamnými látkami, i zmíněné vykázání korunního prince ze společné hostiny.
10. Ma Hongqing – Čína – 16. 7. 2001 - oběti: 47 + 100
(1950 - 25. 9. 2001)
V pondělí 16. července 2001 došlo k explozi v nelegálním skladu výbušnin v čínské jeskynní vesnici Mafang v provincii Shaanxi. Výbuch zabil nejméně 47 obyvatel vesnice (jinde 69) a kolem 100 dalších bylo zraněno. Zprvu byl ze způsobení výbuchu podezírán majitel skladu, kde k výbuchu došlo, ale vyšetřování incidentu ukazovalo jiným směrem. Vše totiž nasvědčovalo tomu, že výbuch byl způsoben úmyslně a to jedenapadesátiletým mužem jménem Ma Hongqing. Tento nezaměstnaný muž a konkurenční ilegální výrobce výbušnin měl údajně velké finanční potíže a dlouhodobé spory se sousedy. Dlužil například i konkurenčnímu výrobci výbušnin a zároveň majiteli skladu, který vyhodil do povětří. Vůči obyvatelům vesničky Mafang údajně cítil rivalitu, závist a nenávist. Ma Hongqing se inkriminovaného dne vydal vykrást zmíněný sklad, v tom však selhal. A tak nakonec „alespoň“ umístil do výbušnin rozbušku a tím způsobil katastrofický výbuch, který takřka celou jeskynní vesnici zničil. Nakonec byl brzy dopaden a soudem shledán vinným, za což mu byl udělen trest smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán již dva měsíce po smrtící explozi. Motivem činu je v tomto případě pomsta nenáviděným osobám. Jednou z příčin mohly být dluhy a dlouhodobé spory. Spouštěčem se v tomto případě mohl stát vztek z neúspěšné loupeže výbušnin.
11. Friedrich Heinz Leibacher – Švýcarsko - 27. 9. 2001 - oběti: 14 + 18
(21. 7. 1944 - 27. 9. 2001)
Dříve několikrát soudně trestaný muž se dne 27. 9. 2001 převlékl za policistu a vyzbrojen útočnou puškou SG 550, brokovnicí Remington 870, dvěma pistolemi (S&W Model 19 a SIG Sauer P230) a malou bombou se mu podařilo vniknout do parlamentu švýcarského kantonu Zug. V něm tento sedmapadesátiletý muž vypálil více než 90 ran, jimiž zavraždil 14 osob a dalších 18 lidí zranil. Nakonec zde odpálil malou podomácku vyrobenou bombu a pomocí pistole spáchal sebevraždu. Podle přeživších svědků vrah dokonce kontroloval postřelené, a pokud se hýbali, střílel do nich opětovně. Několika postřeleným se podařilo přežít díky tomu, že hráli mrtvé. Tento nejhorší švýcarský masový vrah psal často písemné stížnosti tamním úřadům, přímo je stížnostmi bombardoval, a cítil se jimi šikanovaný. S postupem času začal věřit, že je terčem vládní konspirace. Zanechal dopis na rozloučenou, ve kterém svůj útok označil za „den hněvu vůči mafii kantonu Zug“. Tedy motivem činu byla nepochybně msta místním politikům, proti kterým muž dlouhodobě bojoval a soudil se s nimi. Čin byl podle policie pečlivě naplánovaný – muž si např. vybral ten den v měsíci, kdy bylo v místním parlamentu nejvíce osob. Bývalý prodejce v důchodu měl údajně problémy s úřady od roku 1998, když po hádce s řidičem autobusu na něj vytáhl revolver. Od této chvíle byl muž v hledáčku úřadů a policie, která jej obvinila. Muž však reagoval několika žalobami proti úřadům i onomu řidiči a roztočilo se kolo námitek, odvolání a soudů. Vše nakonec skončilo u vrchního švýcarského soudu, který požadavky muže v září 2001 odmítnul. Co se týká trestní minulosti muže, tak v roce 1970 byl trestán 18 měsíci za obtěžování nezletilých, krádež, falšování dokumentů a různé dopravní přestupky. Poté se léčil z alkoholismu a byla u něj údajně shledána paranoidní porucha osobnosti. Muž od té doby nepracoval a byl mu přiznán invalidní důchod. Minimálně krátké zbraně, tedy pistole, použité k útoku, byly drženy legálně. Sousedé muže popsali jako tichého a rezervovaného. Za zmínku možná stojí i několik nevydařených manželství s cizinkami, když policie uvažovala i nad tím, že se na vražedném masakru mohl podílet i rozpad posledního z nich. Tedy motiv je zde jasný a byl již uveden. Ohledně příčin masové vraždy lze v tomto případě uvést, že jich zřejmě bylo více. Od kverulantských rysů v osobnosti pachatele a jeho psychických problémů, přes neúspěšné soudní spory právě s nenáviděnými politiky, až po rozpad posledního manželství. Konkrétní spouštěč v tomto případě nelze určit.
Copyright © 2009 - 2019 serialkillers.cz
Po plagiátech je aktivně pátráno!