top of page

Viktor Kalivoda

17. 11. 2020 (aktualizováno 21. 4. 2024)

Viktor Kalivoda - tzv. "lesní vrah", je český sériový vrah, který v  říjnu roku 2005 zastřelil na dvou různých místech tři osoby. Jeho případ je specifický tím, že ač se po zadržení ke svým zločinům ihned přiznal, nikdy nebyl ochotný prozradit svůj motiv. Velice zajímavé je i to, že původním a hlavním plánem Kalivody bylo spáchat masovou vraždu v pražském metru, k čemuž se však naštěstí neodhodlal. Kalivoda byl za své činy odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. V roce 2010 ve věznici spáchal sebevraždu.

  • Narozen: 11. 9. 1977

  • Zemřel:26. 9. 2010

  • Země: ČR

  • Počet obětí: 3

  • Unikal: méně než 1 rok

  • Vražedná aktivita: 2005

  • Přezdívka:„Lesní vrah"

Viktor Kalivoda u soudu 2.jpg.jpeg

Psalo se pondělí 4. října 2004, když kolem deváté ranní nastoupil na tehdejší konečné linky C ve stanici Ládví do pražského metra sedmadvacetiletý muž. Nenápadný cestující s papírovými deskami v ruce zaujal pozici v posledním vagónu na zadní plošině a vyčkával. Souprava metra se dala do pohybu a hladina adrenalinu v jeho krvi začala stoupat. Pod deskami totiž svíral pistoli Glock 34 s vysokokapacitním zásobníkem nabitým 30 ostrými náboji! Jakmile metro dorazilo do následující stanice Kobylisy, bylo kromě něj ve vagónu dalších zhruba dvacet nic netušících spolucestujících. Hlas z reproduktorů vyzval pasažéry, aby ukončili nástup a výstup, dveře se zavřely a metro se dalo opět do pochybu. Život všech přítomných lidí visel v tento moment doslova na vlásku. „Měl jsem všechno připraveno, pistoli v ruce, stačilo jen sundat ty desky z pistole a začít střílet...“ Scházelo opravdu málo. Jen jediné rozhodnutí dělilo přítomné od masakru, který měl zádumčivý cestující v plánu. Pokud má někdo za čtenářů sloní paměť a ví, že v onen dne před 20 lety jel na zmíněné trase v posledním vagónu, může děkovat Bohu či štěstěně, že tyto řádky vůbec může číst…

Tímto dramatickým, ale zcela reálným úvodem vstupujeme do článku, jenž se bude věnovat raritnímu tuzemskému případu. Neobvyklý je už jen tím, že ač lze pachatele z pohledu kriminologických definic označit za sériového vraha, z psychologického hlediska má zřejmě více společného spíše s vrahy masovými. Ostatně i jeho hlavním plánem, jak již bylo naznačeno, bylo spáchat masovou střelbu. „Jde o hybridní případ. Něco mezi „sériovým“ (raději používám pojem kompulsivním) vrahem a masovým vrahem. Motivačně se blíží spíše „hromadnému vrahovi“, případně jedinci, který si vyrazil „na vražedný flám“, uvedl na náš dotaz forenzní psycholog doc. Karel Netík, jenž zpracovával znalecký posudek tohoto pachatele. Pachatele, který, ač to nelze s jistotou tvrdit, pojal spáchanou vražednou sérii možná pouze jako část svého plánu, jakýsi „psychologický trénink“ či „generální zkoušku“, před zamýšlenou masovou vraždou.  Řeč je o muži jménem Viktor Kalivoda, známým pod přezdívkou „lesní vrah“.

Viktor Kalivoda - Lesní vrah.jpeg

Viktor Kalivoda

Období před vraždami

Aby si čtenář mohl učinit co nejkomplexnější obrázek o psychologickém profilulesního vraha“, je nutné se zaměřit na jeho dětství - prostřednictvím faktů a svědectví lidí, kteří s ním přišli do styku. Viktor Kalivoda se narodil 11. září roku 1977. O jeho raném dětství se toho obecně moc neví, jisté je, že určitý čas bydlel v Přestavlkách a „Viki Kali“, jak mu spolužáci přezdívali, navštěvoval školu v Litoměřicích. V roce 1992 se jeho rodiče rozvedli a on se spolu se svou mladší sestrou přestěhoval do Slaného, kde začal bydlet v otcově bytě. Za zmínku jistě stojí to, že ač byli oba sourozenci nezletilí, po většinu týdne údajně přebývali v bytě zcela sami. Otec z pracovních důvodů často pobýval mimo domov a matka potomky pouze pravidelně navštěvovala, neboť lékařskou praxi vykonávala v jiném městě.

 

Po přesunu do Slaného zde patnáctiletý Kalivoda nastoupil na zdejší gymnázium. Tehdejší spolužáci jej později popisovali jako zamlklého a uzavřeného samotáře – nijak na sebe neupozorňoval, v ničem výrazně nevynikal, ani nebyl problémový. K průměru se Kalivoda řadil i co se týče celkového prospěchu. Sice neměl samé jedničky, ale na druhou stranu nikdy nepropadl a jen jednou vyfasoval na vysvědčení čtyřku. Z předmětů, ve kterých byl úspěšný lze jmenovat především matematiku a fyziku. “Učil jsem jej na fyziku, tyto přírodovědné obory mu šly, to si pamatuji, ale jinak byl velmi tichý a nenápadný, nijak se neprojevoval. Rozhodně nebyl nijak agresivní,” vzpomínal na něj tehdejší učitel z gymnázia. „Ačkoli si z jeho třídy půlku studentů vybavím, jeho ne“, potvrdil jeho nevýraznost ředitel gymnázia. Zajímavé je, že již v období studia na gymnáziu se pro něj stalo příznačné hluboké samotářství, kdy se po škole se spolužáky nedružil a raději trávil čas zavřený doma u počítače. Ostatně o tomto znaku jeho povahy nepanují žádné pochyby, za bezproblémového samotáře jej označili i tehdejší sousedé z domu na starém slánském sídlišti, kde bydlel. “Jeho táta pracuje v zahraničí, máma sem jezdí dvakrát, třikrát týdně. Ale už od puberty, kdy by měl být nad dětmi dohled, tak tady bydlely samy. Ale nikdy s nimi nebyly problémy, žádné mejdany, nic takového. Občas nevytřely chodbu, když na nich byla řada, ale to je maličkost…. Ani naše děti se s ním nestýkaly. Byl to samotář ” uvedl jeden ze sousedů.

Svoji uzavřenost vnímal i sám Kalivoda, později uvažoval nad tím, proč tomu tak bylo. Podle svých slov se sem tam pokusil tuto vlastnost překonat a bariéru prolomit. To se mu však celý život nedařilo. „Moje tendence uzavírat se do sebe začala, když jsem začal chodit do Litoměřic do školy. Po skončení školy jsem přijel do Přestavlk, zavřel jsem se doma a sám od sebe jsem přestal chodit ven. Ze začátku mě ven tahali kluci, ale pak je to asi přestalo bavit… Na gymplu to pokračovalo ve stejných kolejích… Proto jsem nechtěl na VŠ do Prahy. Myslel jsem, že když budu bydlet na koleji, dokážu si najít přátele a třeba i změnit chování.

Co se týče rodinné anamnézy, lze uvést, že oba rodiče byli úspěšní, inteligentní a vysokoškolsky vzdělaní lidé. Otec, inženýr a expert na vzdušnou obranu, byl dříve vysoce postaveným vojákem z povolání, který od roku 1998 pracoval čtyři roky v rámci české armádní mise v NATO v Bruselu. Po skončení mise navíc vyhrál konkurz na pozici civilního zaměstnance v centrále NATO, v Bruselu tedy setrval. Matka se živila jako praktická lékařka. „Se synem nebyly žádné problémy, dobře se učil, byl klidnější povahy, nepral se, nenadával. Viktor byl uzavřenější už od školy, když jsem od něho chtěla něco vědět, tak jsem se musela vyptávat. Nikdy nepřišel a nesvěřoval se, a to ani když byl vysloveně malý ve školce... Když do něho někdo praštil, tak odešel a už mu to nevracel, tato vlastnost mu vydržela do dospělosti“, uvedla později o svém synovi. Jak již bylo zmíněno, Kalivoda měl mladší sestru, v době jeho zadržení studovala třetí ročník vysoké školy. I ona později potvrdila, že její bratr byl introvert, v oblékání a stravování naprosto nenáročný a byl na něj spoleh. K tomu uvedla, že jako malý si rád hrál s jejich kočkou, hodně četl či s oblibou sledoval sport. Z více zdrojů pak vyplývá, že v období dospívání jej zajímaly počítače. Ostatně, kterého teenagera v devadesátkách ne.

Kalivodovy bylo později naměřeno IQ o hodnotě kolem 130 bodů, což jej v tomto ohledu řadilo k vysokému nadprůměru. Svoji inteligenci a potenciál bohužel nikdy naplno nerozvinul, což bylo zřejmě jedním z „kamenů úrazu“. Poté, co v roce 1996 složil maturitu, začal studovat jeden z oborů na Fakultě přírodovědecké Masarykovy univerzity v Brně, ale studia zanechal již po pouhém půl roce. V dalším studijním roce zkusil na téže univerzitě ještě studium Fakulty informatiky (obor matematika, informatika), ale ani tam nevydržel – Kalivoda sice zdárně dokončil jeden semestr, ale v průběhu druhého opět školu vzdal.

Poté, co zanechal studia na dvou vysokých školách, absolvoval pětiměsíční náhradní vojenskou službu, načež se rozhodnul vyzkoušet policejní kariéru. A tak v letech 1999-2000 docházel do jednoleté nástupní policejní školy v pražských Hrdlořezích. Zároveň od jara 1999 sloužil jako policista na Obvodním oddělení Policie ČR v pražských Řepích (Praha 6). Jenže na jaře 2000 opět zaúřadovala Kalivodova nejistota. Těsně před řádným ukončením policejní školy ji Kalivoda opustil a o pár měsíců později odešel na vlastní žádost i ze služebního poměru. Ostatně tato vlastnost, kdy bez zřejmých důvodů opouštěl školy, zaměstnání a vlastně i vztahy, pokud už tedy zcela výjimečně nějaké navázal, pro něj byla opět velmi typická.

Viktor Kalivoda jako policista v Praze H

Viktor Kalivoda u policie

Na podzim roku 2000 se Kalivoda „do třetice“ pokusit dosáhnout vysokoškolského vzdělání. Byl přijat na pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (obor učitelství – matematika), ale ani zde studium nedokončil, přestože se u přijímaček umístil dokonce na prvním místě a školu bez potíží zvládal - zdárně dokončil 2 semestry s výborným průměrem známek. „Byl to nenápadný samotář, nikdy jsme neviděli, že by se smál, ale z ročníku byl jedním z nejnadanějších“, shodovali se Kalivodovi spolužáci z vysoké školy. V průběhu tohoto období se navíc „bezdůvodně“ rozešel se svojí tehdejší přítelkyní Ilonou, se kterou se seznámil v průběhu studia. Ač šlo o jeho první partnerský vztah, ve kterém navíc nedocházelo k žádným rozepřím, Kalivoda se z něj raději stáhnul. „S Viktorem Kalivodou jsem se seznámila tak, že jsme zprvu chodili do školy pěšky a pamatuji si, že Viktorovi se naše společné procházky vždy líbily. Poté náš vztah přerostl v partnerský a zhruba po dvou měsících byl ukončen, a to z jeho strany. Dodnes nevím přesně, proč jej ukončil. Vzpomínám si na to, že tehdy mi říkal, že potřebuje doma něco nutně zařídit, odjel domů a po návratu se začal chovat odtažitě… Vím, že jsem byla jeho první dívkou, Viktor mi to jednak řekl sám a jednak to bylo vidět z jeho chování, že byl nezkušený. V sexu nevyžadoval nic nenormálního… K jeho osobě mohu říci, že to byl člověk uzavřený a bylo obtížné s ním navázat bližší kontakt, ani nevím, jak se mi to podařilo, možná proto, že jsme měli stejné záliby, tedy procházky, výlety, oba jsme nekuřáci a abstinenti… Ke mně se choval vždy mile, vycházel i s ostatními spolužáky. Ve škole byl chytrý, vše zvládal. Pamatuji si, že v jednom případě napsal test, který ho opravňoval jít k ústní zkoušce, ale podle Viktora to nebylo asi tak dobré, tak tu možnost odmítl a test dělal znovu. Podle mě školu skončil proto, že na začátku druhého ročníku nenapsal prvý zápočtový test z matematické analýzy a na tomto základě to vzdal, přestože měl možnost opravy, kterou by určitě udělal. Test neudělal proto, že se na něj vysloveně nepřipravil.Cenný vhled do chování Kalivody! Zde pro srovnání uveďme to, jak v roce 2006 vztah a období odchodu ze třetí vysoké školy vysvětloval on sám, což dokresluje výpověď jeho bývalá přítelkyně. „… A pak jsem začal chodit s Ilonou. Respektive ona začala chodit se mnou, já jsem byl stejně pasivní jako vždycky. Nějakou dobu to bylo fajn, ale pak jsem se s ní rozešel. Ne najednou, ale začal jsem se chovat odtažitě a nechal jsem ten vztah tak nějak vyšumět. Nevím, proč jsem to udělal, bylo mi s ní dobře. Možná, že jsem se taky bál, že mě opustí a úplně mě tím rozbije. Tak jsem ji nechal první. Po prázdninách jsem poznal, že s ní nemůžu dál chodit do školy. Připomínala mi, že nedokážu mít ani kamarády, ani přítelkyni… V tu dobu jsem začal opravdu vážně uvažovat o sebevraždě. Už jsem si přestal namlouvat, že bych mohl být součástí nějakého kolektivu, ani že bych mohl mít trvalý vztah.“

Po odchodu ze třetí vysoké školy se stal Kalivoda řidičem tramvaje, ani v tomto zaměstnání dlouho nevydržel. „U policie jsem skončil, protože mi práce celkově nevyhovovala. Jezdit s tramvají mi celkem vyhovovalo, ale prostě jsem skončil“, vysvětloval později. Ve skutečnosti byl po roce ježdění, konkrétně v červnu 2003, pro hrubé porušení pracovní kázně propuštěn. Z náznaků vyplývá, že Kalivoda zřejmě odjel na dovolenou a po ní se již do zaměstnání bez omluvy nevrátil, což vyústilo ve zmíněný vyhazov. Po této tramvajácké epizodě se opět vrátil do Slaného, kde začal žít v otcově bytě z vlastních úspor.

Na konci roku 2003 se Kalivoda přihlásil do tehdy velmi populární televizní soutěže „Chcete být milionářem“, kde se dokázal probojovat do soutěžního křesla, a dokonce vyhrát velice slušných 320.000,- Kč. „Mezi vaše koníčky patří detektivky, četba, sport a deskové hry“, uvedl jej moderátor Martin Preiss. Sám Kalivoda pak uvedl, že případnou výhru by rád investoval do cestování a rád by se podíval na Cejlon. Mimo Kalivodových znalostí bylo zajímavé především to, že ač šlo o nadprůměrnou výhru a v té době pěknou peněžní sumu, Kalivoda po jejím získání neprojevoval příliš emocí. Přinejmenším na něm nebylo znát nic, co by šlo nazvat nadšením. Snad jen toužil po vyšší výhře ještě vyšší, ale možná jej v životě skutečně dokázalo těšit jen málo co… K této myšlence se ještě vrátíme, podstatné je to, že již v tomto období vnitřně intenzivně řešil úvahy o dobrovolném ochodu z tohoto světa a co je děsivější, období jeho vražedných představ se nezadržitelně blížilo.

Jak již z předešlých zmínek vyplývá, Viktor Kalivoda během svého života opakovaně pomýšlel na sebevraždu. Pokud budeme věřit jeho vlastním slovům, a v tomto ohledu si troufáme tvrdit, že můžeme, nešlo o nějaké občasné pohrávání si s touto myšlenkou. Šlo o neodbytné, až obsedantní nutkání, které jeho mysl v určitých obdobích zaměstnávalo „na plný úvazek“. V dopise, který sepsal ve vazební věznici, uvádí, že poprvé o sebevraždě začal vážně uvažovat někdy v době, kdy vykonával povolání tramvajáka. "Procházel jsem se celé noci po Nuselském mostě a chtěl jsem skočit. Dvakrát na mě zavolali policii. Do této doby to byla deprese, pak jsem už aspiroval na titul blázen". V dopise rovněž zmiňoval jeden z mnoha sebevražedných pokusů: „Jel jsem vlakem do Brna a na Štědrý den (pozn. autora 2004) vyrazil na přehradu. Cestou jsem zahodil všechny peníze, abych si odřízl všechny „ústupové cesty“. Chtěl jsem se zabít na místě bývalého mostu přes přehradu, naproti hradu Veveří. Ale když jsem tam přišel, zjistil jsem, že tam postavili nový most, a to mě rozhodilo, tak jsem se vrátil.“ Za zmínku pak možná stojí i to, že během neúspěšných sebevražedných výprav, kdy postával na mostech a odhodlával se skočit, se Kalivoda řezal na rukách. To bylo později zřetelné z jizev, které mu na předloktích zůstaly. Na levé paži měl jizvy v podobě různých obrazců, na pravém předloktí mu pak zůstaly dvě vodorovné jizvy. Podle svých slov se tímto způsobem dokázal alespoň trochu psychicky uvolnit.

Plán masové vraždy

Podle Kalivody se jeho sebevražedné plány změnily na vražedné především v souvislosti s činem nejhorší české masové vražedkyně Olgy Hepnarové, o jejímž případu referoval spisovatel Roman Cílek v knize „Oprátka za osm mrtvých“ a Kalivodu její příběh fascinoval. „Znovu jsem si o ní (pozn. o Heprnarové) přečetl tu knížku od Cílka, a měl jsem pocit, že jsem jí blíž a blíž. Dokázal jsem si představit, jak jí asi muselo být, jak musela být zoufalá a ztracená. Já jsem se taky tak cítil, i když z jiných důvodů. Začal jsem mít pocit, že bych jí měl nějak pomoct. A jak jinak, než tím, že dokončím, co ona začala?... V té knize se píše, že chtěla zabít víc lidí. Tak já je zabiju za ní.“ Zatímco ona použila jako vražedný prostředek nákladní vůz, Kalivoda se po několika dnech uvažování rozhodnul spustit střelbu do náhodných lidí v pražském metru.

Zde se nabízí zmínit ještě jednu vlastnost, která doposud nezazněla, ač byla pro Kalivodu velmi příznačná. Šlo o jeho pedanterii. Nejlépe ji asi dokládá právě příprava na chystanou masovou vraždu. Ta mimo jiné zahrnovala i cvičení přesnosti střelby, kdy Kalivoda od června do poloviny září 2004 pravidelně, čtyřikrát týdně, docházel na střelnici. „Byl naprosto přesný, mohl jsem si podle jeho docházky řídit hodinky. Vždy si vzal dva terče postavy a ty umístil do vzdálenosti 10 metrů. Střelbu prováděl tzv. dvojstřelem, a to dvakrát do hlavy a dvakrát na hruď. Ze začátku trénoval střelbu holou pistolí, později, asi po týdnu, si přinesl se sebou kolimátor. Později si přinesl zásobník na kapacitu 30 ks nábojů. Takový zásobník jsem nikdy neviděl. Když jsem se ho zeptal, na co má takový zásobník, zda chce vést válku, odpověděl, že mu to tak vyhovuje. Náboje si nosil vždy vlastní a nábojnice po sobě vždy uklidil. Byl slušný, tichý, moc toho se mnou nenamluvil“, uvedla obsluha střelnice. K tomu dodejme, že střelbu trénoval se svojí legálně drženou pistolí Glock 34 vylepšenou kolimátorem – zařízením vysílajícím malou červenou tečku na sklíčko, kterým, když se střelec dívá, zvyšuje přesnost své střelby a také rychlost zaměření cíle.

Kalivodův Glock34 s kolimátorem.JPG

Kalivodův Glock 34 s kolimátorem

Zmíněná Kalivodova pedanterie se projevila i v detailnosti plánu. Svůj čin měl tak pečlivě naplánován, že si dokonce vybral konkrétní úsek a vagon, kde hodlal útok provést. Vytipoval si úsek mezi stanicemi Kobylisy – Nádraží Holešovice – to kvůli tomu, že šlo nadprůměrně dlouhou trasu, navíc mu vyhovovalo, že zde metro málo „houpalo“. Jednalo se totiž o nově otevřenou trať, zprovozněna byla teprve 26. června 2004. Střelbu chtěl zahájit v posledním voze soupravy a hodlal s ní začít ihned po výjezdu metra ze stanice. Pro případ, že by se mu zbraň zasekla, si obstaral záložní pistoli.…Rozhodl jsem se pro termín. Pondělí 4. 10. 2004. … Měl jsem všechno připraveno, pistoli v ruce, stačilo jen sundat ty desky z pistole a začít střílet. Ale nedokázal jsem to. Zkoušel jsem to ten den snad třikrát, a to samé v úterý, ve středu a ve čtvrtek“. Naštěstí nikdy nenašel odvahu! „Prostě jsem tam nedokázal zmáčknout ten kohoutek, nevím proč,“ uvedl později.

Po sérii nezdarů Kalivoda jednu ze svých dvou legálně držených zbraní společně s deskami vyhodil do popelnice (k tomu se v článku ještě vrátíme) a vydal se k Žampašskému viaduktu, kde hodlal skokem do prázdnoty ukončit svůj život. Ale ani k tomu se neodhodlal. „To období (pozn. myšleno období pokusů o masovou střelbu) jsem na sebevraždu nemyslel. Já vůbec skoro nemyslel. Myšlenku na sebevraždu jsem vyměnil za tuhle obludnost. Nemyslel jsem na to jako na zabíjení lidí, ale jako úkol, který musím udělat. Když jsem to nedokázal udělat ani ve čtvrtek, tak se všechno vrátilo. Všechny ty myšlenky na sebevraždu, ta zoufalost a marnost.“ Následovalo další období sebevražedných snah, střídané opětovnými pokusy o masovou vraždu. A nebylo jich málo – v období od října 2004 do září 2005 si prý s sebou metrem vezl nabitou a připravenou zbraň minimálně dvacetkrát! K poslednímu pokusu podle jeho slov došlo 13. září 2005.  Jenže znovu selhal, a tak opět sáhl po inspiraci Olgou Hepnarovou.

Vzhledem ke své vysoké inteligenci si Kalivoda uvědomil, že aby se k činu odhodlal, potřebuje mimo přesné střelby i něco, co by šlo nazvat duševním tréninkem či psychologickou přípravou. Hepnarová si, dle jeho interpretace, k odhodlání čin provést pomohla tím, že den před masakrem „zabila“ své velmi oblíbené auto – poslala jej ze srázu. Kalivodova příprava měla spočívat v usmrcení zvířete, což považoval za méně psychicky náročný cíl, oproti rozpoutání střelby ve vagonu plném lidí. A proto v polovině září 2005 v CHKO Křivoklátsko třikrát vystřelil na pastvině na krávu. I v tomto případě se ke stisknutí spouště velmi dlouho odhodlával, což jej značně rozrušilo. „Myslím, že jsem ji nezabil. Když jsem projížděl okolo při odjezdu, měla zvednutou hlavu, ale nedokázal jsem se přinutit, abych ji dorazit, aby se netrápila. Měl jsem plno starostí sám se sebou.

Uběhlo pár dní a Kalivoda se cítil na svůj čin vnitřně připraven. Aby nebylo cesty zpět, zrušil si na konci září bankovní účet a přestal plnit své závazky. Dne 10. října si v 10:07 (zde Kalivoda přiznával symboliku s činem Hepnarové, která svůj čin spáchala 10. 7.) označil týdenní jízdenku do pražského metra a vyrazil do Jižních Čech. Dalšího dne opět vyrazil zastřelit krávu. Chtěl se přesvědčit, zda-li to pro něj bude snazší než poprvé. Bohužel bylo. „Našel jsem jednu pastvinu, šel ke stádu a chvíli jsem jej pozoroval. Pak jsem zamířil a pětkrát vystřelil jedné krávě na hlavu. Byla na místě mrtvá. Ostatní krávy se k ní seběhly a strkaly do ní. Bylo mi hrozně, ale zároveň mi to bylo jedno. Měl jsem takový zvláštní pocit neskutečna, skoro jako kdybych se koukal na film...“ Zpráva o podivném činu se tehdy objevila i v místních novinách. „Bylo to akční, bral jsem to jako takový mezistupeň,“ přiznal.

První útok

To, co Kalivodu neblaze proslavilo a fatálně zasáhlo minimálně tři rodiny, včetně té jeho, se odehrálo v průběhu pouhých několika dnů v říjnu 2005. Osmadvacetiletý Kalivoda v té době selhával nejen na poli vzdělání, kariéry, vztahů, ale nebyl schopen ani skoncovat se svým vlastním životem, natož si troufnout na útok proti desítkám, ač neozbrojených, lidí. Jediné, čeho v tomto směru doposud dosáhnul, byl „mezistupeň“ v podobě zastřelení dvou krav. A možná právě proto se rozhodnul k dalšímu dílčímu cíli. Co nejprve provést zločin, sice neméně krutý a nezvratný, ale přeci jen o něco „méně ambiciózní“? A tak se místo „střelce z pražského metra“ zrodil „lesní vrah“.

Protože Kalivoda nechtěl později spolupracovat při vyšetřování jeho zločinů a odmítal odhalit své nitro i před psychology, nelze to s jistotou tvrdit, nicméně se domnívám, že stejně jako v případě střelby na krávy, nemusely být říjnové vraždy „náhradním cílem“, ale mohly plnit funkci dalšího tréninku pro „akci metro“.

Jisté je, že 12. října 2005 vyrazil Kalivoda z Českých Budějovic autem své matky značky Renault Clio do Brna a ubytoval se v hotelu Intercontinental, , kde si po internetu v předstihu zamluvil pokoj. Poté se vydal do nedalekých Nedvědic (pod hradem Pernštejn), kde si obhlídl okolí.  Navštívil i místní cukrárnu, kde si jej zapamatovala prodavačka. „Seděl u nás den před tím. Nic neříkal, jen koukal. Měl hrozné oči. Takové temné. Vlastně se tvářil jako vrah“, shrnula později lakonicky své dojmy. Po přespání v Brně se následujícího dne vydal do Nedvědic znovu. Tentokrát jel autem do „Jedlové“, jak místní říkají nedalekému zalesněnému kopci. Zde pak, plný myšlenek na vraždu, zcela náhodně narazil na místní obyvatele - starší manželský pár, Františka (nar. 1935) a Boženu (nar. 1941) L.. Ti zrovna vyrazili na dřevo, aby si mohli navečer přihodit do kamen. Zde kvůli co nejvěrnějšímu zprostředkování pocitů nechme pokračovat jejich syna, který na inkriminovaný den s bolestí zavzpomínal pět let poté: „Často na to myslím a v hlavě se mi poslední den s rodiči odehrává stejně, jako by to bylo dneska…chystal jsem se na odpolední v práci a šel na oběd do kuchyně. Normálně si beru jídlo s sebou do pokoje, ale ten den ne. Je to divné, ale když o tom tak přemýšlím, jako by mi tehdy něco říkalo, že mám s nimi poobědvat. Netušil jsem, že to bude naposledy, co je vidím živé.“ Poté se s rodiči rozloučil a odešel do práce. „V šest večer mi volali z vrátnice, že si pro mě přišla kriminálka. Nevěděl jsem, co se stalo. Prohledali mi skříňku, pak mě odvezli domů. Prohlédli si to tam a naložili mě do auta. Když mě vezli k lesu, tušil jsem, že se něco stalo,…“. Ano, stalo. Dvojnásobná vražda! Někdo mu zabil rodiče. Jejich těla objevil houbař, ihned vyrozuměl policii a ta následně vyděšeného syna na místo přivezla. Oběti identifikoval jako své rodiče. „Nikomu nic neudělali. Vrah je přesto zastřelil jako nějakou zvěř,“ zněla výmluvná a zcela pochopitelně rozhořčená a beznadějná reakce muže, který přišel o tátu s mámou.

Dvojnásobná vražda bez zřejmého motivu pochopitelně nezůstala stranou zájmu médií a otřásla lidmi z okolí, protože podobný případ tam neměl obdoby. Kriminalisté na případu ihned začali intenzivně pracovat, když z prvotních stop lze uvést nález šesti nábojnic a čtyř střel, které se nacházely na místě činu. Zmínit lze i svědectví o spatření menšího, tmavého vozu poblíž místa činu. Později pitevní protokol potvrdil, že příčinou smrti byl u muže průstřel mozku, srdce, hrudní aorty a levé plíce. Žena pak rovněž zemřela kvůli zhmoždění mozku v důsledku střelné rány a dále kvůli poranění srdce, plic a hrudní srdečnice. „Vypadá to podle polohy střel v tělech, že oba důchodci vraha viděli a nejspíš s ním i chvíli mluvili," svěřil se novinářům jeden z brněnských kriminalistů.

Volba obětí byla náhodná. Kalivoda v osudný den nejprve spatřil muže sedícího na pracovním stroji, ale protože prý nevěděl, zdali je tam sám, od útoku upustil. Až poté potkal zmíněný manželský pár. Na seniory si počíhal mezi 12. – 13. hod. na hranici pole a lesa. „Ve čtvrtek jsem hledal člověka, kterého bych mohl zabít. Předstíral jsem sám sobě, že se jedu jen projet, ale vnitřně jsem věděl… Po nějaké době jsem narazil na ty manžele. Potkal jsem je když byli kousek za vesnicí, šli směrem k lesu, s sebou měli vozík a sekyrku. Na kraji vesnice jsem se otočil a jel zpátky.“ Kalivoda manžele předjel a zastavil na první odbočce do lesa, jenže oni ji přešli a pokračovali po silnici dál. V tu chvíli změna trasy již rozhodnutého Kalivodu nerozhodila, opět nastartoval, znovu je předjel a odbočil na další nejbližší lesní cestu, kde zaparkoval. Tam nějakou dobu stál, ale čekání se mu zdálo příliš dlouhé a domníval se, že manželé do lesa vstoupili jinde. V tu chvíli sednul do auta a chtěl odjet, bohužel na začátku lesní cesty minul manžele s vozíkem potřetí. Znovu tedy otočil auto a po chvíli vjel na lesní cestu a zaparkoval znovu na stejném místě. „Vystoupil jsem z auta a jen tak stál a nemyslel na nic. Všechno jsem viděl hrozně jasně. Jako bych se díval na obraz. Sednul jsem si do auta, připravil pistoli, otevřel dveře a čekal, až budou vycházet z lesa. Pořád jsem se cítil trochu nereálně. Měl jsem pocit, jako by mi trochu ujížděla perspektiva, ale pak se mi připomněla Olga a já se vrátil do reálu.“ V momentě, kdy manželé vycházeli z lesa, Kalivoda na každého z nich nejméně dvakrát vystřelil ze vzdálenosti několika metrů, přičemž muže zasáhl dvakrát do hrudníku a ženu do hrudníku a pravé paže. Poté k ležícímu manželskému páru popošel oba střelil ještě jednou do hlavy. Prý aby se netrápili… Po činu se vrátil do Brna, kde se v centru  najedl a poté absolvoval procházku kolem brněnské přehrady. Přespal ještě jednu noc v hotelu, ráno si na náměstí koupil CD Metalliky a vrátil domů do Slaného.

Další vražda

Jen o dva dni později (16. října) vyrazil v odpoledních hodinách čtyřiačtyřicetiletý kladenský živnostník Jaroslav L. do lesa ve své oblíbené lokalitě poblíž Malíkovic ve středních Čechách. Elektrikář, nadšený hráč stolního tenisu a amatérský botanik hodlal v lese vyvenčit svého psa a třeba i vyfotit nějakou zajímavou rostlinku. Doma na něj mezitím čekala jeho manželka. Té bylo s přibývajícím časem divné, že se z vycházky stále ještě nevrátil. Zkoušela mu tedy volat na mobil, jenže nikdo jej nezvedal. To ji pochopitelně ještě víc zneklidnilo, plná obav, jestli její manžel neměl dopravní nehodu, obvolala zdravotnická zařízení, ale ani v nich se nic nedozvěděla. Nedlouho po západu Slunce, kolem 19. hodiny, její nervozita dosáhla vrcholu. Proto zavolala svému bratrovi a společně se vydali do lesa jejího manžela Jaroslava hledat. Znala místo, kam její muž s oblibou chodil, proto nemusela pátrat dlouho a narazila na jeho auto. Možná snad ještě v koutku duše doufala, že třeba jen omdlel, nebo po lese hledá zaběhnutého psa – veškeré její naděje se krátce na to rozplynuly nadobro. Nedaleko auta se jí totiž naskytnul hrůzný pohled na bezvládné tělo manžela zhroucené na zemi v poloze na zádech, kolem něhož pobíhal jejich jorkšír. Došlo jí, že jejího manžela někdo zastřelil. Asi jen stěží si kdokoli může představit, jak se žena v tu chvíli musela cítit a není divu, že se z psychických důvodů později odmítla účastniti soudního přelíčení. “Znali jsme se dvacet let, byl to bezva kluk,” řekl o zavražděném jeden z jeho přátel a dodal: “Férový a poctivý, kamarádili jsme se přes stolní tenis. Taky jsme se domluvili s hráči, že sobotní přebory zahájíme minutou ticha.” Zkrátka typ člověk, který se neprovinil vůbec ničím, jen byl ve špatnou chvíli na špatném místě… Když na místo vraždy dorazila výjezdová skupina, shledala, že pachatel svou oběť zasáhnul dvěma ranami do hrudi, dvěma do levé paže a dalšími dvěma do hlavy. Loupežný motiv činu se zdál být velice nepravděpodobný, neboť vedle zastřeleného se povaloval jeho drahý fotoaparát. Jeden z policistů, který byl zároveň kamarádem zavražděného, odmítal motiv, který by mohl souviset s podnikatelskými aktivitami oběti. "Neměl žádné dluhy a byl to férový člověk", uvedl na jeho adresu. Jaroslav L. vybočoval snad jen tím, že si před časem nechal změnit příjmení. Jenže ani zde nešlo o nějakou snahu utéct před temnou minulostí, ve které by se mohl skrývat klíč k motivu vraždy. Důvod byl prostý – příjmení se nezamlouvalo jeho družce. Motiv byl tedy nejasný, ale kriminalisté na místě nalezli alespoň pět nábojnic ukazujících na typ použité zbraně.

Čtenář již pochopitelně ví, kdo pachatelem byl, proto se na vraždu pojďme podívat z jeho perspektivy. Místo, kde se zločin odehrál, bylo vzdálené jen několik kilometrů od domova Viktora Kalivody, který dle svých slov do oblíbené houbařské oblasti přijel spáchat sebevraždu.  "Původně jsem šel do lesa zabít sám sebe. Chodil jsem po lese, každou chvíli se zastavil a zkoušel to. Ale zase nic. Po několika hodinách se ten pocit viny, že jsem zabil dva lidi, začal vzdalovat...“, uváděl k inkriminovanému dni v dopise. Kvůli autenticitě teď opusťme dopis a pokračujme tím, co Kalivoda o vraždě uváděl u výslechu v den svého zatčení: „Šel jsem po cestě a tam jsem potkal toho pána. Šel proti mně po lesní cestě (pokrčení ramen). Tak když byl, nevím jakou vzdálenost ode mě, měl jsem pistoli v kufříku. Takže jsem na něj vystřelil jednu, možná dvě rány, to bylo zepředu, a potom, co se ten pán otočil a utíkal, takže tam padlo několik dalších ran. Nevím kolik (zamyšlení). Potom možná ještě jednou jsem ho střelil, jak se otáčel. To vím. A potom několik střel jsem střílel jako na tělo, ale on měl ten batoh, tak jsem se snažil střílet na hlavu. To jsem asi trefil. Ten pán spadnul, vypadal, jako že je mrtvej, tak jsem přišel, já nevím, několik kroků k němu, střelil jsem ho do hlavy a pak jsem šel pryč.“ Možná vás napadne, že jde o poněkud útržkovité a strohé shrnutí postrádající jakékoli emoce. Máte pravdu, ale takto Kalivoda slovo od slova popsal svojí třetí spáchanou vraždu. Zmínit musíme i to, že před kritickým momentem vrah údajně v lese potkal nějaký pár, ale na ten se mu střílet nechtělo. Opravdoví šťastlivci, chce se dodat. Zajímavostí je rovněž to, že při třetí vraždě se Kalivodovi porouchal kolimátor a střílel bez něj. Přesto se mu podařilo prchajícího muže zasáhnout.

Směr střel - vražda Jaroslava L..JPG

Vyznačení směru střel

V tuto chvíli jste jako čtenáři o krok před kriminalisty – ti osudnou říjnovou neděli nevěděli co se stalo a měli vskutku napilno. Ostatně houbařská sezóna stále ještě neskončila! Pravé zděšení veřejnosti nastalo ve středu 19. října. Ač ještě v úterý mluvčí Krajského ředitelství Policie ČR jihomoravského kraje spojitost se středočeským případem vylučovala, o den později bylo vše jinak. Rychlé prvotní porovnání nábojnic z obou míst činu, které provedli balistici z Kriminalistického ústavu, ukázalo na shodu. Středočeská kriminálka, která oba případy převzala, tak musela spojitost případů potvrdit.  Policie s touto zásadní informací rovnou zveřejnila i popis podezřelého a zmínila, že může používat tmavý vůz Opel Corsa. Jak již bylo uvedeno, Kalivoda ve skutečnosti používal tmavý vůz Renault Clio, nicméně oba starší modely těchto aut se velice podobaly. Policie zvažovala i variantu, zda-li nevydat přímo prohlášení upozorňující na možné nebezpečí číhající v lesích, které v tu dobu byly plné houbařů. „Stáli jsme před rozhodnutím, jestli v podstatě vytvářet nějakou paniku, protože dát do sdělovacích prostředků „nechoďte do lesa, protože tam běhá vrah a může vás zastřelit“, to jsme určitě nechtěli, ale na druhou stranu jsme trnuli strachem, jestli se někdy neobjeví další mrtvola“, vysvětlil jeden z tehdejších kriminalistů.

Kriminalisté v té době měli zajištěny nábojnice a střely z obou míst činu, která vykazovaly stopy vystřelení z totožné pistole. Šlo rovněž určit, že pistole byla typu Glock, ale již nebylo možno určit, o který druh se konkrétně jedná. Mohl to být Glock 34, který dovoluje použití vysokokapacitních zásobníků, ale stejně tak to mohl být Glock 17, 19 a další druhy, což v elektronické databázi nabízelo stovky až tisíce držitelů – tedy možných podezřelých. Ostatně, zbraň, ze které se střílelo ani nemusela být držena legálně… Dále kriminalisté pracovali se svědectvím všímavého občana, ten v lese poblíž druhého místa vraždy zahlédl podezřele vyhlížejícího muže. Bohužel tento svědek byl schopný poskytnout pouze jeho velmi hrubý popis. Šlo prý o mladšího muže ve věku 25 – 38 let, 172 – 187 cm vysokého, měl na sobě tmavé, patrně džínové oblečení. Neznámý muž podle něj rozhodně nevypadal jako houbař, zaujalo především to, že dotyčný místo košíku nesl jakýsi kufřík. S cennějším poznatkem přišel další svědek – uvedl, že poblíž druhého místa činu spatřil malé tmavé auto s ústeckou poznávací značkou. A právě auto podobného popisu bylo spatřeno i poblíž místa první (dvojnásobné) vraždy, kde si všímavý svědek zapamatoval dokonce jedno písmeno SPZ. Kriminalisté v časovém presu tak začali hledat pomocí vlastních databází. Šlo především o elektronickou databázi majitelů zbrojních průkazů, evidenci zbraní a evidenci kradených a ztracených zbraní (pozn. centrální registr zbraní byl spuštěn až 1. 7. 2014). A právě zde poprvé kriminalisty zaujalo jméno Viktor Kalivoda. Zajímavé na něm bylo nejen to, že byl držitelem příslušného oprávnění a majitelem dvou pistolí typu Glock 34, ale především fakt, že jedna z nich byla o několik měsíců dříve nalezena v kontejneru v Praze a od 17. 2. 2005 byla uložena na příslušném inspektorátu pro zbraně, střelivo a bezpečnostní materiál. Ač byl její majitel několikrát vyzván, aby okolnosti ztráty vysvětlil a pistoli si vyzvedl, nikdy si pro ni nepřišel. Právě tento fakt kriminalisty zaujal a předřadil tak Kalivodu před jiné držitele zbraní odpovídajícího typu. Další lustrování Kalivody přineslo poznatek, že jej před nedávnem dopravní policisté kontrolovali v malém tmavém autě Renault Clio s ústeckou poznávací značkou, které patřilo jeho matce. Kalivoda rovněž věkově a vzhledem odpovídal hrubému popisu „muže s kufříkem“, který byl spatřen v lese poblíž místa „středočeské“ vraždy, navíc místo vraždy bylo vzdálené jen několik málo kilometrů od Kalivodova bydliště. Podle vzpomínek dvou tehdejších kriminalistů – vedoucího týmu pátrajícího po "lesním vrahovi", vyšetřovatele, plk. JUDr. Michala Mazánka a „operativce“ Víta Kubešky – nebylo rozhodnutí o tom, že Kalivoda bude za této situace realizován, snadné. Ano, na základě výše uvedených poznatků se stal hlavním podezřelým, na druhou stranu policisté ještě zdaleka neměli stoprocentní jistotu, že vrahem je právě on. Riziko zkomplikování objasnění případu bylo vysoké, ale riziko toho, že by pachatel mohl opět zaútočit bylo vyšší, a tak kriminalisté učinili rozhodnutí, které lze s odstupem času považovat nejen za zcela správné, ale i extrémně důležité, protože pravděpodobně zachránilo mnoho lidských životů. Za to lze kriminalistům přiznat velký kredit a dík!

V. Kalivoda u soudu 2.jpg

Viktor Kalivoda

A co mezitím dělal Viktor Kalivoda? „Od pondělí do středy jsem jezdil. V úterý – aspoň myslím – proběhla médii zpráva o tmavém Opelu a mně bylo jasné, že je otázka hodin, než na mě policie přijde. Ve středu jsem se zase pokusil zabít. Taky jsem málem zabil nějakého dědu v lese u Křivoklátu, šel tady s kárkou na dřevo. Naštěstí tady bylo mezi tou myšlenkou a realizací víc času, než v neděli, a já se dokázal zastavit," uvedl později v dopisu.  Zde narážel na událost z 19. října, kdy si dle vlastního svědectví vytipoval staršího muže jako svou další oběť, ale na poslední chvíli od svého záměru ustoupil. Nechybělo mnoho a Kalivoda připravil o život dalšího člověka. Dopadnout jej co nejdřív bylo vskutku důležité.

"Lesní vrah" dopaden

Naštěstí policisté pracovali rychle, a jak již bylo naznačeno, rozhodli se Kalivodu zadržet, přestože neměli nashromážděno příliš mnoho důkazů. K zatčení došlo 20. října 2005. „Čekali jsme před domem na sídlišti. Ráno Kalivoda vyšel z domu s velkou sportovní taškou. Vůbec se nám nestavěl na odpor. V tašce byly náboje, několik zásobníků a zbraň“, popsal zadržení ve Slaném JUDr. Michal Mazánek. „Nebyl vůbec šokovaný. Při jeho vysokém IQ mu bylo jasné, že ho dopadneme, dřív nebo později. Věděl, že za sebou nechal několik klíčových stop… Nešlo ale o chybu, tento pachatel chtěl být dopaden. Byla to totiž součást strategie řešení jeho osobních problémů“, dodal k zadržení. Kalivoda nezapíral a už v autě se policistům přiznal, že v obou případech střílel. Cestou na služebnu se navíc poprvé letmo zmínil o plánu masové střelby v pražském metru, o čemž pochopitelně nikdo neměl do té doby ani ponětí! Bohužel, Kalivoda se o tomto při následujících výsleších odmítal bavit, tudíž šlo o procesně nevyužitelný poznatek - jinak by bylo možno uvažovat i o trestním stíhání pro další trestný čin vraždy ve stádiu přípravy, případně pokusu. „Já jsem přesvědčený o tom, že pokud by vystřelil jednou, tak byl schopný vystřílet opravdu celý vagon. On pak nikdy nepřiznal, jak to bylo, když jsme ho zatkli. Ale vzhledem k tomu, že v den zatčení vyrážel ozbrojený přímo do Prahy, tak možná mířil do toho metra“, uvedl další z kriminalistů podílejících na jeho dopadení, vyšetřovatel Jaroslav Čurda. K tomu doplňme, že v tašce, jenž měl Kalivoda při zadržení u sebe, byl nejen Glock 34 Austria s optikou a plně nabitým zásobníkem, ale i jeden další zásobník naplněný 17 ostrými náboji, osm prázdných velkokapacitních zásobníků na 31 nábojů, šest prázdných zásobníků na 17 nábojů a sedm krabiček s náboji po 50ks! Tedy takové množství munice, kterou pokud by použil v metru, kde je omezená možnost úniku, je velmi nepříjemné přemýšlet o tom, jaké ztráty na životech by hrozily.

Viktor Kalivoda po zadržení.jpg

Viktor Kalivoda u výslechu

Následně byl Kalivoda převezen do cely předběžného zadržení a byl podroben prvotnímu výslechu. V něm se k vraždám ochotně doznal, ale o svém motivu mlčel. Stejně tak se odmítl vyjádřit k mnoha dalším okolnostem spáchaných zločinů a nic nesdělil ani k plánu střelby v metru. Vyhýbavě se stavěl i k otázce týkající se výběru obětí. Na dotaz, zda by byl schopný zastřelit i dítě uvedl, že neví, protože taková situace zkrátka nenastala… Později na něj kriminalisté vzpomínali jako na „studený čumák“. Byl arogantní a pouze stroze odpovídal na položené otázky. „Výslech má dohromady asi dvacet stránek, přitom Kalivoda nedal verbálně dohromady snad jediné kloudné souvětí. Musel dostat výjimečné množství otázek, abychom se k něčemu dobrali“, uvedl Jaroslav Čurda. „Choval se naprosto apaticky. Bylo to, jako kdyby mluvil o nějaké naprosto běžné záležitosti. Žádné emoce neprojevoval. Mluvil jenom o tom, o čem mluvit chtěl. Motiv svého jednání při výslechu vlastně nikdy neosvětlil“, shrnul výslechy Michal Mazánek.

Pro bližší ilustraci uveďme některé pasáže výslechu:

Vyšetřovatel: Můžete se nějak vyjádřit k tomu prvnímu skutku?

Kalivoda: (usmívá se)

Vyšetřovatel: Je to Vaše výpověď, já vám do toho nebudu zasahovat.

Kalivoda: (usmívá se) Já vím. Přiznávám se, že zabil jsem je. Zastřelil jsem je.

Vyšetřovatel: A bližší okolnosti?

Kalivoda: Bližší okolnosti. Zastřelil jsem je zblízka, 6-8 metrů zhruba, stáli na okraji lesa. Střelil jsem je, nejdřív dvakrát toho pána do těla, potom dvakrát tu paní.

Vyšetřovatel: Kde k tomu došlo?
Kalivoda: Na kraji lesa, dvacet až třicet kilometrů od Brna. Jméno (vesnice) už si nepamatuju. Ale to vy máte napsaný.

Vyšetřovatel: Když jste zahájil tu palbu na ty lidi, můžete mi říct, co jste cítil?

Kalivoda: Prostě nic.

Vyšetřovatel: Nic? Prostě vy jste neměl nějaký pocity u toho?

Kalivoda: Já v tu chvíli jsem se soustředil přesně na to.

Vyšetřovatel: A k tomu usmrcení. Z jaké zbraně? Popište tu zbraň.

Kalivoda: Je to Glock 34. Nevím, jak bych ji měl ještě popsat (rozpačitě se zesměje). Glock 34.

Vyšetřovatel: Ráže?

Kalivoda: 9mm.

Vyšetřovatel: Ta zbraň je koho?

Kalivoda: Ta zbraň je moje.

Vyšetřovatel: Máte příslušné zbrojní povolení?

Kalivoda: Hmm (přikývne).

Vyšetřovatel: Důvod?

Kalivoda: O důvodech bych nechtěl mluvit.

Vyšetřovatel: Máte pro to nějaké vysvětlení? Proč? Z jakého důvodu? Nebo motivu?

Kalivoda: To bychom se bavili o tom důvodu (arogantní pousmání). Samozřejmě mám, ale nechci o tom mluvit.

Vyšetřovatel: Nechcete o tom mluvit?

Kalivoda: Nebudu vypovídat v této věci.

Vyšetřovatel: Vzpomenete si na ten den? Vzpomenete si na průběh toho dne? Kdy jste ráno vstal?

Kalivoda: Jak říkám, k tomu bych nechtěl nic říkat. To není důležitý, co jsem dělal. Ale věděl jsem, že to chci udělat.

Vyšetřovatel: Počítal byste s tím, že byste ještě něco spáchal?

Kalivoda: O tom nechci mluvit.

Vyšetřovatel: Litujete toho?

Kalivoda: Ne.
 

kalivoda.jpg

Viktor Kalivoda v den zadržení

Před soudem

Stejně tak jako se Kalivoda nikterak nevyhýbal zadržení, kdy nezametal stopy, neinscenoval místa činu, ani nečinil žádná podobná opatření v tomto směru, nesnažil se bojovat ani proti odsouzení. Nejen, že se v přípravném řízení doznal a toto doznání v rámci hlavního líčení neodvolal, ale nechtěl ani žádného známého advokáta, kterého mu údajně sháněli rodiče. Spokojil se s přidělením obhájceex offo“. Soudní proces začal v roce 2006. Sám Kalivoda před soudem využil svého práva nevypovídat, proto bylo pouze přehráno jeho doznání z výslechu. Jediné vůči čemu se ohradil, byla skutečnost, kdy znalci z odvětví soudního lékařství v posudku uvedli, že směr střelby do hrudníku první oběti byl zezadu dopředu. On uváděl, že směr byl opačný. Znalci setrvali na svém závěru a soud pouze uvedl, že tento fakt nemá na posuzovanou věc vliv. Jistě jde o podrobnost, ale tento střípek je zajímavý, co se týče Kalivodovy osobnosti. Potvrzuje totiž nejen již zmíněnou pedanterii, ale i potřebu být vnímán v určitém směru, ač z pokřivené perspektivy, co možná nejpříznivěji a maskulinně. Dle Kalivody bylo důležitější vyjádřit se k tomu, jestli zasáhnul jednu z obětí zepředu či do zad, než vysvětlit, proč to udělal.   Když se ho totiž soudce stejně jako vyšetřovatel zeptal na neobjasněný motiv, zareagoval Kalivoda podrážděně slovy: „Proč se mě na to ptáte? To je absolutně nedůležité!

Viktro Kalivoda.jpg

Viktor Kalivoda v doprovodu policejní eskorty

Kalivodovi zkrátka bylo jedno, jak soud dopadne. Odmítal spolupracovat jak se svým obhájcem, tak se znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie. Ti nakonec ohledně jeho osobnosti uvedli, že nezjistili přítomnost závažnější duševní choroby a byla jimi konstatována pouze smíšená porucha osobnosti. Tedy odpověď na právně významnou otázku zněla, že v době spáchání zločinů byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti zachovány. "Racionální plánování činů i chování po nich svědčí proti duševní chorobě," uvedl např. PhDr. Karel Netík CSc.. „Má IQ v pásmu vysokého nadprůměru, ale využití tohoto potenciálu je v jeho případě minimální. Chybí schopnost empatie. Schopnost sociálního kontaktu je poruchová ve složce afektivní (afektivně nepřizpůsobivý) a motivační (nezájem o lidské okolí). Jeho osobnost je uzavřená, anomální s rysy emoční zploštělosti, sebenejistoty rigidity, pedantérie, nízké sebedůvěry, podezíravosti, egocentričosti, potlačované hostility a agresivity.… Má neuspokojené potřeby uznání a uplatnění. Je vnitřně nejistý a nepevný, snaží se to kompenzovat důsledným, přísným sebe přezkušováním do všech podrobností. Pevně trvá na svých nárocích“, zaznělo doslovně ve znaleckých posudcích a rozsudku. Dále bylo v posudku z odvětví psychologie uvedeno, že Kalivoda má kolísavé, křehké sebehodnocení, vysoké ambice a silnou potřebu být považován za významnou osobnost. Tyto potřeby si pak podle znalce vyvinul ve snaze překompenzovat komplexy nedostačivosti. K samotným zločinům znalci uvedli, že byly racionální, předem připravené a pečlivě promyšlené. Připustili též vysokou pravděpodobnost, že Kalivoda své činy plánoval ve svých představách relativně dlouho dopředu, ač volba míst činu a hlavně obětí byla do značné míry náhodná. Nakonec se znalci vyjádřili k možné resocializaci, shledali ji prakticky za vyloučenou s tím, že z forenzně psychologického hlediska je Kalivoda vysoce nebezpečný pro své okolí a není k dispozici žádná psychiatrická léčba, která by dokázala změnit jeho nepříznivé povahové vlastnosti. Kalivoda byl posuzován i znalci z oboru neurologie, kteří neshledali žádné poškození centrálního nervového systému.

Kalivoda ani u soudu neprojevil nad svými činy a oběťmi žádnou lítost. "Máte právo se vyjádřit," vyzval Kalivodu soudce před vynesením verdiktu. "Nechci nic uvést," zněla jeho strohá odpověď. Soud jej nakonec dne 16. 4. 2006 shledal vinným z tr. činu vraždy dle § 219 odst. 1, 2 písm. a) (první útok) a písm. c) (druhý útok). V rozsudku poukázal na vysokou společenskou nebezpečnost a uvedl, že Kalivoda jednal zákeřně, chladnokrevně a prokázal naprostou lhostejnost k lidskému životu. Soud rovněž zdůraznil, že míra bezohlednosti a bezcitnosti v tomto případě vysoce přesáhla rámec, který je u tohoto typu trestné činnosti obvyklý, což svědčí o morální zvrhlosti, bezohledném sobectví a naprosté neúctě k lidskému životu, což se projevilo i tím, že Kalivoda v průběhu celého trestního řízení neprojevil žádný pocit viny či lítosti, tedy první podmínku nápravy. Jedinými polehčujícími okolnostmi byla jednak dosavadní Kalivodova bezúhonnost a také pokyn svému otci, aby z našetřených úspor poskytl odškodněné pozůstalým po obětech, což se skutečně koncem roku 2005 stalo. Z výše uvedených důvodů soud Kalivodu odsoudil k očekávanému trestu doživotního vězení. Kalivoda to měl údajně přijmout s tím, že je mu to jedno, a že nyní pro něj alespoň bude snadnější spáchat sebevraždu.

Motiv

Jelikož se Kalivoda v době vyšetřování odmítal jakkoli vyjadřovat k tomu, proč zločiny spáchal a jeho dopis „na rozloučenou“ v té době ještě neexistoval, stalo se jediným, ale o to palčivějším, slepým místem případu objasnění motivu. Jakýkoli vztahový motiv nepřicházel v úvahu, neboť Kalivoda ani jednu z obětí neznal. Rovněž se nenabízel loupežný motiv, protože žádné z obětí se nic neztratilo. Vzhledem k okolnostem spáchání zločinů se zdál velice nepravděpodobný i jakýkoliv sexuální podtext vražd, případně motivace spočívající v nějaké ideologii.  Kriminalisté se ve snaze zaplnit toto bílé místo museli chytat každého stébla. Zaměřili se například i na možnost, že by s činem mohla souviset fantasy kniha „Poslední hrdina“ od Terryho Pratchetta, kterou měl Kalivoda při zadržení u sebe. Byl dokonce zpracován znalecký posudek vyjadřující se k tomu, zdali Pratchettův text nemohl Kalivodu jakkoliv inspirovat. V návaznosti na zveřejnění této informace se pokoušela o interpretaci této knihy i některá média, což vzbuzovalo mezi fanoušky spisovatele Terryho Pratchetta a jeho cyklu „Zeměplocha“ vlnu posměchu. Vyšetřovatelé se nakonec přiklonili k názoru, že si Kalivoda knihou pouze zpevnil dno sportovní tašky, kde zbraň a munici přenášel a žádný hlubší význam jí nepřikládali.

Nezbývalo, než se s otázkami směřujícími k objasnění motivace obrátit na soudní znalce z odvětví psychologie a psychiatrie, což ostatně bývá v případech vražd běžné. Znalci pak ohledně těchto dotazů v posudku prezentovali následující názory: „Jeho dosavadní vývoj, zejména v oblasti vzdělání, partnerských vztahů a profesionální kariéry, byl – z hlediska jeho ambicí – katastrofální a velmi pravděpodobně vedl k posílení pocitů nedostačivosti a k rezignaci na společensky akceptovatelné uplatnění v životě a tím ke zhroucení životních perspektiv… To vše velmi pravděpodobně vedlo k rozhodnutí zásadním – byť destruktivním – způsobem změnit vlastní život. Volba prostředků změny – homicidální agrese střelnou zbraní – byla nepochybně podmíněna snahou prezentovat se jako výrazně maskulinní typ… V motivační struktuře velmi pravděpodobně dominovala potřeba uvolnit naměstnané vnitřní napětí z frustrovaných existenciálně významných potřeb, spojená s masivní hostilitou (napřátelským postojem) vůči okolnímu světu. Jako vedlejší – nikoli však nepodstatný – motiv velmi pravděpodobně působila též potřeba uplatnění a získání uznání jako významné osoby“. Forenzní psycholog Phdr. Karel Netík, Csc., který Kalivodu vyšetřoval, později možný motiv shrnul ještě o něco lakoničtěji: „Chtěl skončit se svým životem, nenašel odvahu na to, aby někde v lese zastřelil sám sebe, ale jelikož měl vysoké ambice, tak nechtěl skončit jako nějaký neznámý čičmunda. Prostě za sebou chtěl prásknout dveřmi. A to velmi silně.“ Tedy v případě Kalivody se zdá, že vražednou motivací mohla být právě kombinace touhy po pozornosti, respektive úmyslu učinit něco výjimečného a velkého, spolu se zoufalou snahou zásadním způsobem změnit svůj život tím, že se oklikou dotlačí sebevraždě. Otázkou zůstává, zda spáchané vraždy neplnily funkci jistého mezistupně směřujícího hlavnímu cíli, tedy ke spáchání masové vraždy. Nabízí se však i ta interpretace, že spáchané vraždy byly cílem náhradním, poté, co Kalivoda plán „akce metro“ po opakovaných nezdarech vzdal. Autor článku se kloní k první variantě a názoru, že Kalivoda tento plán nikdy neopustil, a každým vražedným útokem se posouval blíž a blíž k jeho realizaci. Právě proto bylo tak klíčové, že došlo k jeho zadržení pouhé čtyři dny po druhém vražedném útoku.

Viktor_Kalivoda.jpg

Viktor Kalivoda u soudu

Pojďme se zastavit ještě u jedné interpretace, kdy opět sáhneme po již několikrát citovaném dopisu, sepsaném Kalivodou ve vazební věznici v průběhu několika dní v březnu 2006, tedy nedlouho před započetím hlavního líčení. Dopis byl adresován jeho rodičům, resp. otci, a byl míněn jako rozloučení se před zamýšlenou sebevraždou. Co je důležité a doposud nezaznělo, ač by to nebylo radno pominout, Kalivoda v dopise mimo jiné zdůrazňoval, že má své rodiče velice rád a ujišťoval je, že oni rozhodně nemohou za to, co se stalo. V dopise též vyjadřoval lítost nad obětmi a jejich rodinami, nicméně byl i velmi neurčitý v momentech, kdy popisoval inspiraci Olgou Hepnarovou. Prý neví, proč vlastně začal na „Olgu“ myslet a uvedl, že myšlenka na ni se mu „usídlila v hlavě“ a naznačoval, že se považuje „v podstatě za blázna“. „…Nejsem odborník, ale v začátcích toho všeho jsem si našel v knihkupectví knížku o psychiatrii a našel jsem se jako schizoidní typ s depresí. Ale pamatuji si, že příznaky jako zrakové halucinace, vkládání myšlenek třicet let mrtvé dívky nebo záseky myšlení jsou příznaky schizofrenie. Možná se pletu, ale každopádně nejsem normální… Proto jsem nic neřekl. Když nic neřeknu, budu odsouzen na doživotí do vězení, když něco řeknu, tak mě zavřou na doživotí do blázince“, polemizoval v dopise nad svojí diagnózou. Mnoho čtenářů v této souvislosti může napadnout, zda-li opravdu nemohl trpět nějakou duševní chorobou, protože jde pro běžného člověka o jen stěží pochopitelné zločiny. Ostatně cestou této argumentace se vydal i Kalivodův obhájce, který zmíněný dopis přiložil k odvolání a uvedl, že v jeho světle by měl být jeho klient znovu znalecky posouzen a místo trestu by mu měla být spíše uložena léčba. Z toho důvodu Vrchní soud předal dopis znalcům z odvětví psychologie a psychiatrie a opětovně je vyslechl. Soudní znalci však setrvali na svých závěrech a zopakovali, že u obžalovaného není přítomna žádná závažnější duševní choroba, i když uznali, že z hlediska motivace jde o komplikovaný a výjimečný případ. Ohledně zkoumání Kalivodova psychického stavu lze rovněž podotknout to, že podstoupil psychologické testy již při nástupu k policii a rovněž jako řidič Dopravního podniku hl. města Prahy prošel psychiatrickým vyšetřením. Žádné z těchto vyšetření neodhalilo nějaký problém. „Ne vše, co Kalivoda tvrdil, mu lze věřit. Některé věci nechtěl přiznat ani sám sobě, natož okolí. Nepřiznal je ani rodičům… Dopis na rozloučenou do značné míry odrážel jeho problémy. Nicméně určitou stylizaci (pozn. v dopise) nelze vyloučit. Vysvětlit rodičům vraždy tří nevinných lidí jistě nebylo jednoduché ani pro něj. Navíc si myslím, že ani sám zcela nepochopil, co jej k tomu vedlo, nebo si to spíše nechtěl přiznat. Tím spíše to nepřiznal ani rodičům“, uvedl již několikrát citovaný forenzní psycholog Karel Netík na náš dotaz ohledně míry věrohodnosti Kalivodova dopisu a důvodů, proč odmítal se znalci spolupracovat.

Vrchní soud, s přihlédnutím k názoru znalců, odvolání směřující výhradně do výroku o trestu, zamítnul. V rozsudku pak zdůraznil, že se posuzovaný čin svojí společenskou nebezpečností dalekosáhle vymyká „běžným“ případům a uložený trest je jediným možným trestem, a to jak z hlediska individuální prevence (zabránění pachateli v páchání další trestné činnosti), tak z hlediska generální prevence (výchovné působení na ostatní členy společnosti).

Viktor Kalivoda tedy putoval do výkonu trestu, kde měl strávit zbytek svého života. To se ostatně také stalo, ač onen „zbytek života“ byl velmi krátký. Po čtyřech letech ve vězení totiž konečně našel sílu k tomu, k čemu se tak dlouho odhodlával. V neděli 26. září 2010 si ve věznici Valdice podřezal žíly. Sebevraždou tak za svým případem učinil definitivní tečku.

Kalivoda Chcete být milionářem.jpg

Viktor Kalivoda

Závěr

Závěrem nezbývá než dodat, že je jasné, že se již nikdy s jistotou nedozvíme, co přesně Kalivodu ke spáchání zločinů vedlo, ani to, co se mu konkrétně odehrávalo v hlavě a kam až hodlal zajít nebýt jeho brzkého dopadení. Názor si ostatně udělejte sami, faktem zůstává to, že jde o případ obzvláště smutný a tragický, rámcovaný zcela bezohledným a sobeckým chováním pachatele. Však byla skutečně potřeba zmařit a narušit tolik lidských životů, jen proto, aby jeden nespokojený člověk dokázal skoncovat s tím vlastním?! Zdá se, že zde není místo na lítost pro „lesního vraha“.

VIDEO:

Líbil se vám tento článek? Podpořte naší tvorbu nákupem z KrimiAntik.cz

Krimiantik.cz - logo final.png
  • Facebook
  • Instagram

Copyright © 2009 - 2024 SerialKillers.cz

Po plagiátech je aktivně pátráno!

Komentáře
bottom of page